Editorial č.49
Byly to příjemné Vánoce strávené nicneděláním u TV obrazovky, kdy jsem si z DVD pouštěl TV seriál z produkce kabelové TV HBO Řím. Dříve seriály vyžadovaly pravidelného a věrného diváka, který je ochotný po určitou dobu (většinou sedm dní) vydělovat ze své mentální kapacity kousek energie, aby udržel svůj zájem o seriál. Takovým jsem zpravidla nebyl, a tak jsem se vlastně stal divákem TV seriálů až v momentě, kdy si je můžu pustit najednou. Ale ať už se jedná o Řím nebo třeba o Ztracené, nejde jen o celkovou dostupnost, co nově láká k jejich sledování. Je to i proměna seriálů, které se stávají čím dál uvědomělejšími, komunikují s diváky na nové, řekněme vyšší bázi, kdy přímo oslovují divákovy konvence a očekávání. Zatímco tvůrci Ztracených hrají se svými diváky hru na napětí (jak dlouho se dá protahovat, stupňovat či proměňovat), Řím spolupracuje s novým diváckým vztahem ke starým civilizacím, které podobně jako současné cizorodé kultury mají právo na vlastní hodnoty. Římu však nejde o historickou rekonstrukci, autentických dobových odkazů využívají tvůrci např. k tomu, aby si čas od času pohráli s diváckým smyslem pro korektnost.
Dramatické TV formy dlouhou dobu stály mimo zájem umělecké kritiky a esteticky zaměřených teoretických spekulací. Ani Cinepur se jim vyjma jednoho specializovaného čísla příliš nevěnoval. Jsme rádi, že po vlaštovce v podobě článku o herectví v seriálu 24 hodin v minulém čísle se v tomto čísle současné, především americké seriálové tvorbě věnuje rozsáhlý článek Jisté tendence současného televizního seriálu. Doufejme, že ve snaze psát analyticky o televizi nezůstaneme sami. Bohužel deníky přinášejí informace především o českých seriálech, a to povětšinou v zcela nepokrytém propagačním duchu. Časopisy jako Týden či Respekt, jejichž kulturní rubriky ovládá generace lidí vyrostlá na normalizačním undergroundu, zase mají sklon paušálně odsuzovat TV jako produkt masové kultury. O rozšířené nevraživosti vůči televizi asi nejlépe vypovídá nepochopitelně vyhrocený název rubriky v Týdnu "Proč nezrušit televizi". Bylo by škoda, kdyby estetické hodnoty současné dramatické TV produkce byly podobně jako u mnoha kinematografických proudů reflektovány a objevovány až po desetiletích, a to v akademickém prostředí, aniž by se tak jejich reflexe dostala k těm, kteří by ji měli mít k dispozici, tj. k současným televizním divákům.
Takže vedle přání mnoha příjemných televizních zážitků je na místě popřát do nového roku i hojnost pěkných článků o televizi.