Srdce s handicapem / Post coitum

1. 10. 2004 / Helena Bendová
kritika

Nový film Juraje Jakubiska Post coitum vybočuje z kontextu soudobé české kinematografie v několika ohledech: nejen že se "v obsahu" snaží vypovídat o čemsi současném i obecném zároveň, ale navíc všechny formální složky – kamera, vedení herců, střih, výprava, narace atd. - jsou tu úspěšně podřízeny jednotné, nápadité stylizaci. Stylizovanost snímku, opírající se místy o celkem jednoduché, nicméně funkční symboly a zdůrazňující výtvarné kvality obrazu (jeho lehce chaotickou zaplněnost a dynamickou rozpohybovanost), připomíná leckdy estetiku Jakubiskových starších filmů (viz třeba scéna, v níž se Mahulena Bočanová s křídly na zádech vznáší u stropu ve fotografově rozlehlém ateliéru jako temný anděl...), zároveň ale znamená v rámci Jakubiskovy tvorby posun novým směrem.

Jakubisko se tentokrát – na rozdíl třeba od Nejasné zprávy o konci světa - vyvaroval zajetí do už příliš dobře známých "kolejí" svého rukopisu, tedy upadnutí do pasti alegorizujícího manýrismu (výjimkou je v tomto ohledu snad jen shrnující závěr filmu s protivně poučnými proslovy kněze a příliš černobílým kontrastem mezi "už zkaženými" svatebčany a "ještě nezkaženou" mladistvou dvojicí). Svěžest a modernost Jakubiskovy práce s formou je v Post coitum možno vidět ve způsobu, jakým využívá možnosti, jež nabízí (počítačová) postprodukce: viz např. ne-realistické, významové barvení obrazu; zpomalování a zrychlování záběru; pohrávání si s velikostí plátna; počítačová úprava očí postav na "zvířecí" atd. Takřka každá scéna či přechod mezi scénami je obohacen podobným nápadem, jenž zpravidla funguje nejen jako vtipné formální ozvláštnění, ale zároveň se nějak spolupodílí na významovém dění filmu. Nápaditou propracovanost formální stránky je vidět také například na využívání vracejících se motivů a předmětů, které nenápadně, ale systematicky pomáhají budovat stupňující se pocit hořkosti (viz nijak slovy nekomentované, průběžné polykání antikoncepčních pilulek; srdce v různých podobách od metronomu až po srdce zvonu upomínající bezustání na to, co při "nezávazných" sexuálních hrátkách hrdinů pomalu okorává...). Posun do stylizované, nerealistické polohy je vytvářen nejen ryze vizuálními prostředky, ale také pomocí poměrně expresivního, chvílemi záměrně "přehnaného" herectví a využívání rozličných distancujících prostředků (viz např. zmiňované změny velikosti obrazu; nečekaný příchod "mimo-diegetické" zpěvačky do záběru, kterou následuje i zvukař s mikrofonem; pohled herečky přímo do kamery atd.).

Distancovaná forma snímku se přitom nejen dobře propojila s jeho celkovým sarkastickým laděním, ale především umožnila přiblížit se nečekaně "na tvrdo" a přitom bez trapnosti k hlavnímu tématu filmu, jímž je sex a láska (pojímaná zde ovšem hlavně jako závislost na druhém nevedoucí k ničemu dobrému). Sex je v Post coitu někdy zobrazen pouze symbolicky (viz úvodní scéna lezení na horolezeckou stěnu), jindy pak se zcizující ironií (jako když prostitutka během "akce" nezaujatě předčítá ze skript medicínský popis sexuálního aktu) či hereckou stylizací (přehnaně "vášnivé" výkřiky a pohyby atp.). Promyšleným použitím těchto distancujících prostředků se Jakubiskovi podařilo dosáhnout toho, že se jeho film nevyhýbá přímé konfrontaci s nelehko zobrazitelným tématem sexu, ale přitom neupadá do pornografie či přisprostlé podívané (oč sprostěji než celé Post coitum působí třeba křečovitý záběr na nahou Vilmu Cibulkovou v Pupendu...). Sexualita náleží mezi velká témata soudobé kinematografie, jak dokazují filmy jako 29 palem, Intimita, Chtíč anebo Romance, které zkoumají sex a nahotu s nekompromisní přímostí. Jakubisko nezobrazuje sex s podobnou naturalistickou otevřeností jako některé z těchto filmů, nicméně neobelhávající tvrdost pohledu na sexuální mechaniku, kterou jsou lidé řízeni, s nimi ve výsledku sdílí.

Narativní struktura tohoto filmu je založena na splétání a postupném gradování několika paralelních příběhů opakujících a variujících podobné motivy: každý z oněch příběhů o rychle navazovaných a rychle se rozpadajících milostných vztazích, o podvádění, manipulaci s druhými lidmi a o sobeckém uspokojování vždy jen vlastních tužeb, přináší jiný střípek mozaiky, v posledku představuje ale jen další slepou cestu, a stupňuje tak celkový depresivní pocit. "Mrazivá komedie", jak Post coitum charakterizují sami tvůrci, je výstižným pojmenováním: dynamické tempo filmu, jako by kopírující spěšný a povrchní životní styl hrdinů, se láme v krátké okamžiky prozření - pocity trpkosti a únavy; smích, který vzbuzují slova a činy postav, není osvobodivě radostný, ale je povětšinou jízlivým, sarkastickým smíchem nad lidskou nízkostí a směšností. (Obzvlášť výtečně je co do komičnosti použitý Franco Nero, jehož postava hysterii propadajícího zestárlého svůdníka ve strašlivém pseudo-hipísáckém oblečku je dokonale ironickým ztělesněním ubohosti.)

Ve svém hledání, ve své touze si nejsou cyničtí hrdinové filmu, sbírající jen krátkodobá rozptýlení, a ti romantičtější zas až tak vzdálení, nestojí jednoznačně na opačných stranách barikády: "čistá dívka" se klidně vyspí během jedné noci a dne se třemi různými muži, které v podstatě nezná; "romantický mladík" během téže krátké doby (vz) plane "čistou" láskou ke třem ženám včetně prostitutky, což naznačuje, že je veden spíš svou hysterickou snahou být k někomu připoután než skutečnými city. Naopak ti, kdo nejzručněji a naoko nejchladněji ovládají sebe sama i ostatní, jsou ke svým cynickým intrikám nezřídka vedeni v podstatě svou vášnivou touhou po někom – jinak řečeno láskou (tak jako fotografova asistentka, která uvede svými komplikovanými a krutými manipulacemi celý děj do pohybu). Manipulátoři se tu tak v důsledku vyjevují jako ti, kdo jsou sami manipulováni, obelhávaní záhy obelhávají, zrazovaní zrazují, přičemž pouhými figurkami na šachovnici jsou nakonec všichni, podobně ztracení, zmítaní vášněmi, zahořklí. Něžná láska a pudová sexualita tu nestojí na opačných stranách, nejsou stavěny proti sobě jako dobro a zlo (jak by mohlo napovídat zjednodušující čtení filmu, obzvláště jeho závěrečné scény), ale vyjevuje se tu jejich vzájemný vztah, jejich propojenost: to, že láska s sebou neodvratně, i když třeba kdesi na rubu, nese nejen sex, ale také boj o moc, sobeckost, závislost, nejistotu, touhu vlastnit a ovládat druhého atd. – přičemž dobro a zlo jsou až záležitostí toho, jak se s touto komplexní sítí potenciálně destruktivních sil kdo vypořádá.

Post coitum
ČR, 2004, 90min.
režie: Juraj Jakubisko, scénář: Marcel Bystroň, Juraj Jakubisko, kamera: Ján Ďuriš, hudba: Andrej Turok, Richard Krajčo, Ready Kirken a další, hrají: Eva Elsnerová, Richard Krajčo, Franco Nero, Beata Greneche, Jiří Langmajer, Lucie Vondráčková, Mahulena Bočanová, Mira Nosek ad.
premiéra 20. května 2004, distribuce Bontonfilm

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Festival Jihlava 2004

35 / září 2004
Více