Mysterium šnečího slizu / Modrou stezkou
Sedmdesátnice Tereza žije v autoritářském státě, kde nejvyšší ctnost představuje produktivita. Když se dozví, že ji brzy čeká povinná deportace do seniorské kolonie, vydá se na úprk. Dystopický příběh zasazený do amazonského pralesa kombinuje prvky road movie a coming of age s magickým realismem. Film Modrou stezkou brazilského režiséra Gabriela Mascara zároveň na pozadí společenské kritiky nabourává zažité představy o seniorech.
Mascaro začal kariéru jako dokumentarista. Ve své nonfikční tvorbě se snažil nabídnout vhled do životů privilegovaných. Například v High Rise (2009) vypráví o lidech bydlících v lukrativních městských mrakodrapech, v Housemaids (2012) naopak pomocí autentických záběrů ze sedmi domácností staví do popředí služebné a nerovnou třídní dynamiku. Postupně přešel ke společensky angažované hrané tvorbě. Boží láska (2019) se podobně jako jeho nejnovější snímek odehrává v dystopické budoucí verzi Brazílie.
Hlavní hrdinka Modrou stezkou, Tereza, je aktivní a samostatná. Je zaměstnaná v továrně na zpracování krokodýlích těl. Když jí jednoho dne šéf oznámí, že ji musí nahradit někým mladším, a tím pádem také produktivnějším, dozví se, že zákon o deportaci byl upraven a nově se týká také jí. Přestože kolonie existují pod rouškou boje proti osamělosti, ve skutečnosti slouží jen k odklizení části populace, která vyčerpala svou maximální produktivitu. Tereziny možnosti jsou omezené. Utéct legálně nemůže: kdyby si chtěla koupit jakoukoli jízdenku nebo letenku, musela by prokázat věk a získat schválení od dcery, která je její zákonnou opatrovnicí.
Musí tedy zkoušet štěstí a spoléhat se na osamocené projevy solidarity a na občasné drobné úplatky. S rozhodnutím obcházet zákon se však nutně pojí spousta rizik, a to nejen pro Terezu, ale také pro kohokoli, kdo se jí rozhodne pomoci. Občané filmové Brazílie jsou totiž pod neustálým dohledem. Propagandistické floskule o národní produktivitě a budoucnosti chrlí veřejný rozhlas i hlásají prapory zavěšené za letadla okupující nebe. Tereza také musí dávat pozor na udavače, jinak riskuje, že ji chytne policie a odveze ji domů v potupné kleci pro uprchlé seniory.
Továrna na zpracování krokodýlích mršin, jejíž dokonale strojový chod zachycuje úvod, zde tak nabývá symbolické hodnoty. Stejně jako se využívá každá část těla zvířete, od vnitřností až po kůži, v očích státu občané představují pouhé kusy masa, ze kterých se musí maximálně vyždímat produktivita. Jakmile člověk naplní svůj ekonomický potenciál, ztrácí svou hodnotu a stává se překážkou, již je třeba odstranit.
To nicméně neplatí stejnou měrou pro všechny. Jak se Tereza dozví po setkání s jeptiškou Robertou, ten, kdo je dostatečně bohatý, si může zaplatit, aby deportován nebyl. Roberta si právě takové povolení sehnala, díky čemuž může svobodně cestovat po Amazonce na lodi příhodně nazvané Caridad. Toto setkání se pro hlavní hrdinku stává klíčovým. Nejenže ji Roberta vezme pod svou ochranu, ale také jí ukáže, jak vypadá život, když si člověk může dovolit zachovat autonomii.
Ženy si plně užívají života: po večerech tancují, popíjejí alkohol a chodí na masáže. Obraz se nesnaží potlačit jejich tělesnost, zároveň ji ale nevystavuje voyeuristicky na odiv. Zestárlá těla vstupují do záběru přirozeně, se všemi vráskami, faldy a povislou kůží. Ženy společně nacházejí prostor, kde mohou pokojně existovat mimo většinovou společnost, která se je snaží za každou cenu odstranit. Svým tělům dopřávají péči a lásku, jež si zaslouží. Tereza po setkání s Robertou znovu začne věřit, že ji čeká hezká budoucnost. To je ostatně klíčové slovo, které ve filmu zazní v mnoha kontextech – třeba jako součást propagandistických hesel, která Terezu pronásledují na obřích transparentech nebo na uniformách státních zaměstnanců.
Budoucnost však zároveň souvisí i s mystickým rozměrem filmu. Tereza během cesty několikrát narazí na modrého šneka, o němž se vypráví, že má zázračné schopnosti. Podle lidové pověry šnek vyhledává ty, kdo zrovna potřebují duchovní vedení. Když si nakapou jeho modrý sliz do očí, zjeví se jim, co je čeká. Šnekovu magičnost stvrzuje také hudební doprovod. Ve scéně, kde je Tereza v transu, hraje základní repetitivní melodie, k níž se chvílemi přidávají nástroje, jež společně tvoří netradiční zvukové efekty. Dechové nástroje se střídají s perkusními, místy zvuk zkresluje ozvěna, zatímco jindy zní zcela jasně.
Přestože se film odehrává v pralese, šnek je jediným volně žijícím nelidským tvorem, kterého lze spatřit. Jinak je svět fauny podroben tomu lidskému. Zvířata existují jedině v souvislosti s lidskou krutostí a vykořisťováním, což ztělesňují továrna s krokodýlími mršinami nebo podnik, kde návštěvníci sázejí na rybí zápasy. Autoritářský režim se zjevně snaží podmanit si přírodu: znečišťuje ji na zvukové, obrazové i ekologické rovině. I přesto prales ve filmu představuje spirituální místo, kde člověk může dosáhnout mystického porozumění. Amazonie zde není pouhou kulisou, ale mnohoznačným prostorem, kde se setkávají politický a individuální rozměr.
Zatímco o geografickém ohraničení filmu nepanují žádné pochyby, jeho časové zasazení je nejisté. Jako u pohádek, odehrává se v jakémsi bezčasí, díky čemuž mohou vstoupit do popředí fantazie a kouzlo. Režisér tak navazuje na dlouhou linii brazilských vyprávění o amazonském prostoru. Jeho film lze přirovnat například k modernistickému románu Mária de Andradeho Macunaíma (1928, filmová adaptace 1969). Stejnojmenný hrdina zde podnikne dlouhou a spletitou cestu z rodného pralesa do São Paula. Potkává různé postavy i tvory s kouzelnými schopnostmi, inspirované skutečným folklorem kultur žijících na území Brazílie.
Modrou stezkou kombinuje vícero žánrových konvencí i narativních tradic s příběhem o vývoji hrdinky v důchodovém věku. Tereza je sice matka i babička, ale není omezena ani na jednu z těchto rolí. S postupem příběhu roste, učí se novým dovednostem a získává další zážitky. Přes veškeré snahy režimu na ni nepůsobí dehumanizující rétorika, snažící se vykreslit seniory jako živoucí národní dědictví. Tereza zůstává od začátku do konce komplexní postavou s vlastními pocity, tužbami a motivacemi. Na pozadí jejího příběhu se rozkrývá komplexní kritika společnosti, která se vzdala humanistických hodnot, aby maximalizovala zisk. Naději lze najít ve styku s jinými lidmi a v mystickém propojení s přírodou, která navzdory všemu přetrvává.
Modrou stezkou (O Último Azul), Brazílie, Mexiko, Nizozemsko, Chile 2025, režie a scénář: Gabriel Mascaro, kamera: Guillermo Garza, střih: Omar Guzmán, Sebastián Sepúlveda, hudba: Memo Guerra, hrají: Denise Weinberg, Rodrigo Santoro, Miriam Socarras, Clarissa Pinheiro, Rosa Malagueta ad., 86 minut, distribuce: Film Europe (premiéra v ČR 18. 12. 2025)