Prochlazená metapohádka / The Ice Tower a tvorba Lucile Hadžihalilović
Francie sedmdesátých let, všeobjímající mráz, lákavě podchlazená estetika a emocí zbavená protagonistka na prahu dospělosti utíkající z dětského domova. Snímek The Ice Tower režisérky Lucile Hadžihalilović porota právě skončeného festivalu v Berlíně ocenila za mimořádný umělecký přínos. Postmoderní férie toho ale nepřináší mnoho.
Francouzská autorka s bosenskými kořeny původně studovala historii umění. K ní si přibrala i studium na prestižní francouzské filmové univerzitě La Fémis. V 90. letech se etablovala jako producentka, střihačka, herečka, scenáristka i režisérka. Jakkoli jsou nejznámější její spolupráce s režisérem Gasparem Noem, s nímž tvoří pár a v roce 1991 založili produkční společnost Les Cinémas de la Zone, sama režírovala čtyři celovečerní tituly a jeden středometrážní.
Její filmografií se prolíná téma neuchopitelnosti dospívání. Příběhy zprostředkované křehkou perspektivou adolescence obohacuje o mysteriózní prvky. Její filmy charakterizuje enigmatická atmosféra a publikum je konfrontováno s jistou nesrozumitelností. Typické jsou pro ně snová poetika, hororově laděné deziluzivní pasáže a estetická vycizelovanost. Usiluje o divákovo totální pohlcení. V jejích filmech se dá snadno ztratit či v nich bloudit. Jejich silou má být dezorientace.
V Jean-Pierre's Mouth (1996) se věnuje sebevraždě, v Nevinnosti (2004) ohledává paranoidní prostředí internátu a v Earwig (2021) diváka na pozadí potemnělé Evropy v půli 20. století svírá v nepříjemné izolaci - centrem příběhu je dívka se skleněnými zuby, vyžadující neustálou péči. Její celovečerní filmy pravidelně bodují na festivalu v San Sebastianu, Hadžihalilović si odtud za každý odnesla cenu. S novinkou The Ice Tower poprvé soutěžila na Berlinale.
Zničující touha
The Ice Tower znovu uhrane především koncepčně sevřenou stylistikou. Tentokrát ji tvoří výhradně statické, ploché, ledové obrazy s minimální hloubkou prostoru. V nich se ocitá dívka Jeanne, která po útěku z dětského domova nachází místo ke spočinutí ve filmových ateliérech, kde se točí adaptace Sněhové královny. Jeanne se infiltruje do štábu pod jménem Bianca, které patří dívce, jíž ve městě odcizila kabelku.
Biance/Jeanne imponují ženy. Když vidí z temnoty vystupovat Sněhovou královnu v podání evropské star Cristiny, tajemná energie divy s chladnou tváří ji zcela pohltí. Cristina se s Jeanne začne sbližovat. Jeanne nachází vzor. Cristina někoho, koho může tvarovat. Mocensky nerovný vztah balancuje na znepokojivé hraně sexuální přitažlivosti a mateřství a umocňuje konstantní pocit nejistoty.
Jeanne se stane herečkou a díky vztahu s Cristine stoupá. S tím stoupá ale i její neschopnost odlišit realitu od fikčního světa filmu. Postupně se ztrácí v jeho kulisách. Dokonce vytane otázka, zda Jeanne vůbec ví, co film je. A do jaké míry dokáže rozlišit dvě identity Cristine, která v utrápené poloze naznačující i drogovou závislost ztělesňuje bulvárem huntovanou hvězdu s tragickým osudem. Právě prostřednictvím utrpení a bolesti si s Jeanne utužuje vztah, jenž se překlápí do nebezpečné manipulace.
Od Powella po Bergmana
Režisérka tu ozvláštňuje původní pohádku Hanse Christiana Andersena prvky magického realismu. Čerpá z melodramatické tradice britského tandemu Pressburger/Powell (ve filmu figuruje i plakát jednoho z jejich filmů). Do estetiky filmu i filmu ve filmu se promítá i tradice odvážných evropských pohádek 70. let, jmenovitě Oslí kůže (1970) Jacquese Demyho, Kouzelná flétna (1975) Ingmara Bergmanna či Panna a netvor (1978) Juraje Herze.
Na papíře zní The Ice Tower víc než slibně: neotřelý autorský přístup, postmoderní paralely a nadčasové emoce. Režisérka ale v realizaci příslibu selhává. Opar neznáma vykrystalizuje v návodnou, didaktickou a v zásadě banální anti-pohádku.
Většina první poloviny, než se Jeanne stane součástí natáčení, je pocitová, bloudivá, atmosférická. Jeanne mlčky prochází lokacemi. V jejím herectví je otisknutý přístup Roberta Bressona. Spoléhá se tu na nehybnou tvář a nemluvnost. Její emoce vyjadřují počasí, lákavá temnota nočních ateliérů či podchlazená barevná paleta. Tento koncept ale rozboří setkání s Cristine, která jediná dovede Jeanne rozplakat a otevřít se. Přepjaté momenty ale působí vytržené z budovaného světa.
Nejpodmanivější je film ve chvílích téměř vyprázdněné narace. Jinak neobstojí ani jako férie o manipulaci (na to je příliš plochý), ani jako postmoderně transmediální hra (na to je příliš krotký), ani jako atmosférická noční můra zbavená kauzality (na to chce příliš vyprávět). V zásadě jde o vycizelovaný obraz, jehož substance je stejně chladná a prázdná, jako sama královna. Problémem přitom není pomalé tempo, jež filmu mnozí vytýkají, nýbrž jeho (ne)zúročení. Celou dobu se dusivě schyluje k nevyhnutelné zkáze, ale divákovo vhození do propasti je příliš silové.
Sněhové království neopouští s nezodpovězenými otázkami, ani s touhou polemizovat. Snímek větví, ale zároveň jen povrchně črtá komplexní motivy perverze, zamlčované bolesti nebo nebezpečí hvězdného obrazu. Nad závěrečnými titulky tak zůstává jen viset teze o nebezpečném životě dospělých a o tom, že je lepší nikdy nepoznat své idoly.