Úsměvy smutných satanistů / Podoby současného hororu

V hororu se toho v roce 2024 událo hodně. Vedle stylově a hlavně komerčně ambiciózních projektů, o nichž se mluví v souvislosti s proudem takzvaných elevated hororů, od tvůrců jako Osgood Perkins, Robert Eggers nebo Coralie Fargeat, přetrvávaly v žánru sebereflexivní tendence, jejichž nejvýraznějším projevem bylo završení trilogie Ti Westa MaXXXine. A hned několika režisérkám se podařilo navázat na výrazné debuty druhými filmy. Vedle tělesného hororu Substance od zmíněné Coralie Fargeat přišla Jane Schoenbrun po svém oceňované prvotině We're All Going to the World's Fair se suverénním hororem o dospívání Světlo v bedně. A jedna z nejosobitějších žánrových tvůrkyň současnosti Natalie Erika James realizovala dlouho odkládaný prequel Rosemary má děťátko.

Přes přetrvávající trend poslední dekády, jímž je snaha objevovat v žánru jakousi novou kvalitu, vzniklo hned několik přímočařejších, ovšem o to zábavnějších hororů, které neaspirují na vlastní franšízu, ale nejde ani o přehnaně vážné autorské počiny. Originálně přispěl k tradici okultních vyprávění irský režisér Damian McCarthy filmem Duše prokletých.

Svéráznou variaci pozapomenutého subžánru found footage pak...