Vykoupení nebo vypočítavost? / Emilia Pérez
Emilia Pérez žije coby film přinejmenším dvojím životem. Na jedné straně posbírala Ceny Evropské filmové akademie a Zlaté glóby, což z ní dělá jednoznačně institucionálně posvěcené dílo. Kdo ale zabrousí na sociální sítě, především anglofonní divácký Tik Tok, alias Film Tok, bude mít pocit, že se režisér Jacques Audiard dopustil zločinu proti lidskosti. Cinefilové z generace Z by přitom měli být ideální cílovou skupinou pro queer muzikál s trans postavou ve svém středu. Ne poprvé, a ne naposledy však platí, že čím víc je diváctvo tématu blíž, tím větší má s jeho ztvárněním problém.
Film o hlavě mexického kartelu, jež s pomocí schopné právničky projde genderovou tranzicí a coby žena se pokouší napravit chyby své minulosti, nevyhnutelně přiláká progresivní publikum se zájmem o reprezentaci marginalizovaných skupin a minorit. Potíží je jeho vskutku až komická nepřipravenost splnit takové nároky. Jacques Audiard nemluví španělsky ani anglicky, dvěma jazyky svého příběhu. Neostýchal se přiznat, že necítil potřebu kulturně poznat prostředí Mexika, v němž se děj odehrává.
Do role manželky Pérez obsadil americkou superstar a miliardářku Selenu Gomez, jež přes latinskoamerický původ rovněž neovládá španělštinu a dialogy se musela naučit foneticky. Scénář se nevyhnul přepisu, aby vysvětlil její přízvuk, který někteří rodilí mluvčí označují za stěží srozumitelný. Do většiny zbylých rolí byli obsazeni španělští herci a herečky, což castingová režisérka vysvětlila tak, že v Mexiku se zkrátka nenašel ansámbl, který by zahrál postavy dost autenticky. Mexická kritika snímek ztrhala za neautenticitu.
Alespoň že do hlavní role byla obsazena skutečná (byť opět španělská) trans herečka Karla Sofía Gascón. Přesto se podstatná část queer publika k filmu staví negativně, v lepším případě k němu přistupuje jako ke campu. Předně na základě minutového virálního klipu, v němž si v pěveckém duetu vyměňuje právnička Rita v podání Zoe Saldany s doktorem informace o genderově afirmačních procedurách, který, tím spíš vytržený z kontextu, působí absurdně směšně a nepatřičně.
Uživatelé a uživatelky sociálních sítí nabyli přesvědčení, že zbytek stopáže se nese v podobném duchu a Emilia Pérez je jeden velký „úlet“. Ti, kteří film viděli, mají spíš problém s tím, že postava Pérez nesdílí běžnou emocionální zkušenost trans člověka – tranzici podstupuje z pozice moci a po ní na čtyři roky odvrhne svou rodinu, protože „potřebuje nový začátek“. Značná část trans lidí si přitom nese trauma z toho, že je vlastní rodina vyštvala a nákladná zdravotní péče je často přivádí do existenčně složité situace. Myšlenka, že trans člověk je ten, kdo svým chováním rozbíjí rodinu, se jim vůbec nezamlouvá.
Ceněný experiment
To je jen část výtek přicházejících od některých členů progresivního publika. Ohledně úspěchu na různých cenách padají srovnání s nechvalným vítězstvím snímku Crash na Oscarech. Snímek Paula Haggise z roku 2004 je notorický svou pověstí vypočítavého díla, které se bez hlubšího pochopení zabývá komplikovanými společenskými otázkami jen proto, aby za to obdrželo ocenění. To se však u Audiardovy práce zdá jako křivda. Kde bylo Crash standardním realistickým dramatem, tam je Emilia Pérez v mnoha ohledech riskantním dílem, v němž režisér a scenárista mixuje tradičně nepadnoucí motivy a postupy tak, že může snadno selhat a znemožnit se. Kdyby nic jiného, Audiardova ochota experimentovat se cení. Byť divák oddaný progresivnímu čtení dost možná opět namítne, že vzít si tato komplikovaná a citlivá témata a „blbnout s nimi“ je spíš ukázka arogance a necitlivosti. Audiard žongluje s motivy, jejichž nezodpovědné či zmatečné zobrazení jemu osobně nijak neublíží.
Vyprostit Emiliu Pérez z rámce progresivní morální a ideové kritiky je těžké. Jde o přirozenou reakci – jak už padlo, námět filmu nevyhnutelně láká určitý typ publika s určitým očekáváním. Dnešní status quo je, že když se ve filmu objeví trans postava, je to proto, aby jejím prostřednictvím tvůrci rozšířili povědomí o těžkostech života trans lidí, normalizovali jejich existenci a byli jim prospěšní. Ne že by snad byl Audiard ve filmu či mimo něj k trans problematice antagonistický, je však zjevné, že ho toto téma zajímá jinak. Je proto trochu nešťastné, že přinejmenším v některých subkulturách tento diskurz diskusi nad snímkem zcela ovládl.
Snímek vypráví příběh člověka, který se rozhodne radikálně změnit svou podstatu, což se týká v první řadě jeho brutální zločinecké minulosti. Nabízí překvapivě málo vhledu do nitra samotné Pérez, ztotožňuje se mnohem víc s právničkou Ritou, která je zprvu nedobrovolnou, později oddanou pravou rukou Emilie, je svědkem její pouti a pokládá si zčásti podobné otázky jako my.
Postava Emilie Pérez není výhradně metaforou touhy po novém začátku, kdy by filmař o trans motiv jako takový neměl jiný než vnější zájem. Není ale ani archetypální trans ženou, jejíž genderově netradiční identita je její definující vlastností. Spolu s Ritou jsme svědky snahy jedné osoby o dosažení úplného životního zlomu. Být trans je konkrétní, ale ne výlučnou součástí této změny. A nezbývá než se ptát, jakou kauzalitu a korelaci vlastně v Emiliině životě má „být ženou“, „být lepším člověkem“ a „být novým člověkem“?
Opět se pohybujeme na tenkém ledě, protože součástí progresivní etikety je zcela se vyhnout čemukoli, co by se dalo vyložit jako zpochybňování tranzice – v reálném světě je dobrý důvod zdržet se takových úvah nad životem skutečných lidí, kteří k viditelným změnám dospívají po mnoha letech úvah a nekonečných konzultacích s institucionálními gatekeepery. Jenže Emilia Pérez není skutečný člověk z masa a kostí a její tranzice je tak nestandardní, jak jen může být.
Audiard v jistém smyslu tomuto prvku dodává organičnost a přirozenost, jaká je pro dílo vznikající v rámci progresivního diskurzu dosažitelná jen obtížně. Výsledný film je dravý, syrový, místy agresivní, a to i za cenu určité neohrabanosti. Představuje svět, ve kterém šéf kartelu může být mimo mnoho jiných věcí i trans a jeho tranzice může být součástí jeho širšího příběhu. Je skutečně důležité chápat, že jde o fikční vyprávění – výtek se například dočkalo i to, že Pérez uniká světské spravedlnosti, nenese za své činy legální následky a na konci se s ní zachází jako s mučednicí; přitom narativ z principu neumožňuje titulní postavě dojít šťastného konce. Přestože není Emilia dopadena, své minulosti nemůže doopravdy uniknout. To je nakonec těžištěm celého filmu a v tomto ohledu dokáže být působivý a sugestivní.
Emilia Pérez. Francie 2024, režie a scénář: Jacques Audiard, kamera: Paul Guilhaume, střih: Juliette Welfling, hudba: Clément Ducol, Camille, hrají: Zoe Saldana, Karla Sofía Gascón, Selena Gomez, Adriana Paz, Mark Ivanir ad., 132 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 13. 2. 2025)