Příliš mnoho krásy / Parthenope

Režisér Paolo Sorrentino ve svých filmech pravidelně pátrá po smyslu bytí, který se mu ztrácí kdesi mezi bezstarostností mládí a realitou dospělosti. Postavy jeho děl jsou často muži uvěznění v rutinách svých životů, bojující s neúprosným příchodem stáří, ztrátou vlastní identity či tvůrčím blokem. V posledních letech se italský tvůrce obrací více sám k sobě a zejména k rodné Neapoli. Do italského města se vrací i v novince Parthenope.

Sorrentino tentokrát za hlavní postavu volí ženu, mladou a neskutečně krásnou Parthenope. Dívku, pojmenovanou po řecké siréně, sleduje snímek dlouhých pětatřicet let. Sorrentino zaznamenává její mladické nerozvážnosti, cestu za hlubším poznáním v podobě studia antropologie i všechny podoby lásky, které okouzlující ženu obklopují.

V antickém mýtu, který dal protagonistce jméno, se Parthenope vrhá do moře a utone, když se jí svou písní nepodaří zlákat Odyssea. V Sorrentinově vyprávění se do moře vrhá její bratr, s nímž si je dospívající dívka blízká natolik, že jejich vztah přesahuje hranice běžného sourozeneckého soužití. Nečekaná tragédie pro ni symbolizuje konec mladistvé idyly a počátek hledání sama sebe. Během své cesty potkává lidi s rozličnými životními příběhy a od každého z nich se něco učí – drobné gesto či důvtipnou větu.

Podle Sorrentina je filmová protagonistka odrazem města, ve kterém se narodil. Podobně jako Neapol, ani hrdinka nikoho nesoudí, pouze pozoruje a sbírá jednotlivé dílky nekonečné mozaiky. Ty dohromady tvoří město, které kdysi dávno neslo její jméno. Sorrentinova láska k Neapoli je evidentní a představuje nejčistší emoci, jakou se snímku podaří vzbudit. Alegorické vyobrazení ženy jako města funguje podstatně hůř. O Parthenope víme, že je krásná. Pravděpodobně je také chytrá (ve škole má dobré známky) a její vzhled mezi muži budí rozruch.

U mladé dívky veškerý děj začíná, svět okolo ní jako by stál a čekal na její impulz. A více se o ní nedozvíme, což Sorrentino prezentuje jako přednost. „Příběh jedné ženy nevyprávím proto, že ji znám, ale právě naopak,“ uvedl pro Variety s odkazem na slova amerického spisovatele Philipa Rotha o posedlosti, která pramení právě z neznalosti ústřední postavy. Sorrentino chce, aby tajemství zastírajících tužby a pocity Parthenope publikum fascinovalo stejně jako jeho. Ve výsledku je jeho hrdinka ale spíše prázdná než hypnotizující.

Italský filmař v rozhovoru také uvedl, že moderním hrdinou epických mýtů je dnes logicky žena. „Cesta, kterou dnes žena vykoná, je mnohem hrdinštější než epická a hrdinská cesta muže v minulosti. (…) Je to epická cesta. Je to cesta plná překážek, plná předsudků. A je to velmi odvážná cesta, kterou ženy podnikají.“ Jakou cestu ale podniká Parthenope?

Navzdory Sorrentinovu odůvodnění se ve 136 minutách setkává s naprostým minimem předsudků. Přestože její krása může v určitých kruzích budit dojem povrchnosti, všechny postavy nějak dopředu tuší, že v dívce se skrývá mnohem více a protagonistka je o své moudrosti téměř nikdy nemusí přesvědčovat. Co se týče překážek, z eponymního filmu se diváci dozvědí prakticky pouze to, že se Parthenope těžce vyrovnává se smrtí svého bratra a že si není jistá, kam se v životě vydat. A samozřejmě, že si do určitého momentu neuvědomila, že je krásná.

Existovat pro pohled

Půvabné mladé ženy nejsou ve filmech Paola Sorrentina výjimkou. Vnadná těla figurují jako přímočará opozice proti stáří ve snímku Mládí nebo jako zrádný nástroj moci ve filmu Rodinný přítel. A přestože ženských těl je na plátně někdy nesmyslně hodně (jako v životopisném Oni a Silvio), zpravidla nejsou primárním předmětem zájmu. V letošní novince je ale fyzická podoba hrdinky prakticky jediným tématem její první poloviny. Sorrentino se k ní nedokáže přiblížit jinak než skrze voyeuristickou oslavu jejího mládí a vzhledu. Nadpozemskou krásu neztrácí ani ve chvíli truchlení nad mrtvým bratrem, kdy ji po dokonale upravené tváři stéká jediná slza.

Kameramanka Daria D'Antonio v Cannes na otázku ohledně možného podbízení stereotypně mužskému pohledu na mladou protagonistku odpověděla, že podle ní je pohled bezpohlavní. A ve filmu nejde primárně o krásu ženy, ale krásu lidské bytosti. Jenže na Parthenope zpravidla není pohlíženo jako na lidskou bytost. Je předmětem určeným k pozorování, prázdnou schránkou pro přiznaně idealizované mládí a moc, která s ním souvisí. Jako by se Sorrentino pokoušel zfilmovat stať Vizuální slast a narativní film, ve které Laura Mulvey píše: „Určující mužský pohled promítá svou fantazii do postavy ženy, která je příslušně stylizována.“ Parthenope jako odraz italského města existuje pouze v mulveyovském rámci bytí pro pohled, nikoli jako autonomní člověk.

Výsledné vyobrazení protagonistky je paradoxní i ve srovnání s vizuálním jazykem filmu Anora, který měl rovněž letos premiéru v Cannes. Americký režisér Sean Baker toho o své hrdince, moderní Popelce Ani, také mnoho neřekne. Na rozdíl od Sorrentina ji ale navzdory tomu, že si vydělává jako sexuální pracovnice, nikdy neobjektivizuje. Proti tomu kamera Darii D'Antonio Parthenope neustále pronásleduje, krouží kolem ní, sleduje ji v celcích i detailech. Dokonalé obrazy hrdinky na italském slunci, v ulicích města, v knihovnách či na univerzitě jsou přitom do jisté míry symptomatické pro celý film. Krásné, ale nic víc.

Inspirovat se sám sebou

Film se prázdnotu hlavní postavy snaží kompenzovat filozofickými rozmluvami nad antropologií, povahou světa a lidství. Sorrentinovi se zprostředkování existenčních úvah o stárnutí mistrně podařilo už v oscarovém dramatu Velká nádhera, kam navíc zakomponoval i nepodbízivou satiru společenské přetvářky. I v o dva roky mladším Mládí se mu na tomto poli podařilo sdělit cosi inovativního, byť celkový dojem zdaleka tak okouzlující nebyl.

Na hledání vlastní identity z jiné perspektivy Sorrentino zase nahlížel v částečně autobiografickém filmu Boží ruka. Sledoval dospívajícího neapolského mladíka chyceného ve víru životních i rodinných změn. Mírně sentimentální tón a odlišný pohled pomohl a režisér natočil citlivý osobní příběh. Rozličné podoby lásky jsou pak leitmotivem téměř všech Sorrentinových filmů. V thrilleru Následky lásky se záhadný protagonista sbližuje se servírkou a vědomě riskuje vše, co má. Obdobně pro lásku hazarduje i odpudivý antihrdina v dramatu Rodinný přítel. Oceňovaná Velká nádhera i sporně přijaté Mládí zase ukazují, že láska má skutečně tisíce tváří napříč věkem i životními zkušenostmi.

V Parthenope se pokusil vyjádřit víceméně ke všemu, o svých charakteristických tématech přitom už nedokáže říct nic nového. A vlastně se o to ani nesnaží. Univerzální poselství navíc formuluje do vleklých a místy vyloženě toporných rozmluv typu: „Krása je jako válka. Otevírá dveře.“ Ve snaze o intelektuálnost trpí film podobnou okázalostí jako Snílci Bernarda Bertolucciho, což je další ze snímků s milostným trojúhelníkem, jehož dvě strany tvoří sourozenci. Parthenope však schází Bertolucciho vtip i esenciální kouzlo.

Z celého filmu nakonec působí upřímně jen Sorrentinova láska k Neapoli a snaha vyobrazit ji jako místo prolínání starých tradic a nových návštěvníků. Škoda, že se město jako skutečná hlavní postava dostává do popředí až ve druhé polovině stopáže. Ve chvílích, kdy divák zapomíná na Parthenope a sleduje střípky lidských osudů ukrytých v ulicích italské metropole, se ze snímku stává milostný dopis, který Sorrentino podle vlastních slov chtěl natočit.

Parthenope. Itálie, Francie 2024, režie a scénář: Paolo Sorrentino, kamera: Daria D'Antonio, střih: Cristiano Travaglioli, hudba: Lele Marchitelli, hrají: Celeste Dalla Porta, Stefania Sandrelli, Gary Oldman, Silvio Orlando, Luisa Ranieri ad., 136 minut, distribuce: Aerofilms (premiéra v ČR 16. 1. 2024)