Spor o národní film / Vlny versus Ještě nejsem, kým chci být
Jeden je efektní dobovou podívanou, druhý deníkovým svědectvím. Oba se ale pouštějí do interpretace československých dějin – jejich cesty se protínají v okupačním roce 1968 a také v postavách outsiderských vypravěčů. Řeč je o senzaci vzbuzujících Vlnách Jiřího Mádla a fotografickém dokumentu Ještě nejsem, kým chci být režisérky Kláry Tasovské. Pouze ten první byl však odměněn pověstí národního filmu. Znamená to, že máme nějaké hrdiny*ky raději? A co vůbec rozhoduje o tom, že snímek zobrazující historické události považovaný za národní – respektive „národnější“ než jiný?
Ponechme stranou nejočividnější propasti mezi Vlnami a Ještě nejsem, kým chci být, mezi epickým spektáklem o hrdinech v útrobách rozhlasu, kteří bránili vysílání před okupačními vojsky, a minimalisticky pojatým životopisem fotografky Libuše Jarcovjákové. Zkratkovitost a zjednodušování historických faktů kvůli přehlednosti dramatu, limity způsobené prací s archivními materiály, ždímání emocionální linky nebo úzká spolupráce s žijící umělkyní – to všechno jsou aspekty specifické pro dané žánrové zařazení a autorské pojetí, které lze z komparační rovnice vyškrtnout. Podrobnější pohled nicméně odhalí, že spolu mají snímky více společného než odlišného a stojí na stejných základech.
Oba tituly se zastřešují kouzelnou formulkou „natočeno podle reality“ a jsou zarámovány stěžejními dějinnými milníky. Vlny se vezou na uvolňující se společensko-politické atmosféře šedesátých let, jež vyústí až ve tvrdé zakročení v podobě vpádu armád Varšavské smlouvy. Vyprávění Libuše Jarcovjákové uvozují fotky sovětských tanků z jedné strany – z druhé jej ohraničuje svržení Berlínské zdi.
Protagonisté Jiřího Mádla i Kláry Tasovské jsou tak trochu vyděděnci, ať už kvůli nevhodnému kádrovému profilu, osiření, sociálně slabšímu zázemí nebo queer identitě. V obou případech se jejich společenský status ale rapidně promění díky pomoci z vyšších pater. Pro Libuši Jarcovjákovou v podobě jejího mecenáše Katsuyuki, který jí v Japonsku dokázal zprostředkovat první větší zakázky. Pro fiktivní postavu rozhlasového technika Tomáše podobně zafungovali členové Redakce mezinárodního života, kteří jako by ignorovali jeho reálné kvalifikace a automaticky jej zahrnuli do svých odbojových plánů.
Současně na oba hrdiny tragicky dopadají překážky života v totalitním režimu, a staví před ně morální dilemata jako spolupráci s tajnou policií nebo zrazení kolegů, případně milenců, s vidinou osobního obohacení nebo alespoň ochrany nejbližších. Jako poslední významná spojnice mezi oběma filmy pak ční téma emigrace ve smyslu opuštění vlasti či dokonce dezerce z boje o národní autonomii.
Přes všechny jmenované podobnosti se nicméně jen o Vlnách psalo jako o „národním filmu,“ který konečně ukázal, že „můžeme být (také jednou) hrdým národem“ (Deník N). Případně se oslavovala „cenná přidaná hodnota“ snímku v tom, že dokáže „probudit nefalšovaný pocit národní hrdosti a dojetí,“ (Totalfilm) anebo jej kritici chápali coby „vášnivý hold poctivé, nestranné, gruntovní novinařině a étosu pravdy“ (Reflex).
Těžko ještě někoho překvapí, že se v tuzemském historickém dramatu vyplatí hrát na vlasteneckou notu (důkazem úspěchu budiž více než půlmilionová návštěvnost Vln sedm týdnů po premiéře). Vlny ale nadto zvládly přesvědčit veřejnost, že nejsou klasickým interpretačně černobílým pomníkem padlých hrdinů, a že namísto neomylných velikánů českých dějin tentokrát sledujeme obyčejné chybující smrtelníky. „Lidé z masa a kostí, nejistí, selhávající, toužící a vystrašení, zkusili tváří v tvář dějinám a hlavně tváří v tvář sami sobě aspoň trochu obstát se ctí.“ (Deník N) Opravdu ale Mádl pojímá tuzemské dějiny tak revolučně? A v čem jej Klára Tasovská v tandemu s Libuší Jarcovjákovou dokázaly pohodlně předčít?
Hrdina z plakátu
Ve skutečnosti Vlny rozehrávají celou plejádu konvenčních národních mýtů, jež se od nultých let pravidelně objevují v audiovizuálních zpracováních historických milníků. Každopádně je snímek zdařilý přinejmenším v tom, jak umně jeho autor tato klišé skrývá. Jedním z nejmarkantnějších je prototyp morálně neposkvrněného protagonisty. Tedy takového, jenž se zázračně rozhoduje vždy správně, rozezná zlo od dobra nebo zla převlečeného za dobro, a zpravidla se automaticky připojí k vítězné straně bojující za spravedlnost. Technik-samoživitel Tomáš sice na začátku proklamuje, že ho politika nezajímá a nechce se zaplést s režimem ani jeho odpůrci, ale postupně se dá na cestu pravého filmového hrdiny ústící v jeho heroické nasazení během 21. srpna 1968.
Jeho postava je zdánlivě exponovaná jako lehce manipulovatelná a názorově bezpáteřní, když se nechá v úvodu přemluvit ústředním ředitelem spojů k účelnému přesazení do Redakce mezinárodního života. Ještě negativnější světlo na něj vrhá následné podepsání spolupráce s StB. Obraz bezcharakterního špeha ale scénář systematicky „očišťuje“ předkládáním altruistických důvodů Tomášových selhání. S přeložením souhlasí jenom ze strachu, že přijde o opatrovnictví svého mladšího bratra. Ke kolaboraci s tajnou policií svolí až po vyhrožování ublížením jeho sourozenci a ředitelově dceři. A i tehdy, když je pod nátlakem nucen vynášet z redakce informace, cíleně vybírá pouze ty, které mohou napáchat co nejmenší škodu.
Veškerá Tomášová morální provinění pak definitivně smyje jeho zničehonic nabytá chrabrost a odhodlání vše riskovat v momentě, kdy do rozhlasu vpadnou sovětští vojáci. Finále Vln tak protagonistovi umožňuje odčinit všechny předchozí prohřešky a stát se bezproblémovým kladným hrdinou, který celou dobu mířil za úctyhodným cílem. Kompletní metamorfózu v plakátového bohatýra poté završuje rezolutním odmítnutím deklarovat v zaměstnání souhlas se vstupem vojsk a zavržením možnosti opustit Československo: „Nemůžeme přece odjet všichni, to se tady nic nezmění.“
Na Tomášově narativní lince je dobře patrné, jak striktně lineárně Vlny uchopují tok dějin. Jediný aktér disponuje mocí pozměnit společensko-politické směřování Československa a nejedná v osobním, ale národním zájmu. Každé ctnostné rozhodnutí je odměněno příležitostí předvést ještě spravedlivější kousek. Kupříkladu Tomášova přehnaná starost o bratra, kvůli níž se mu snaží překazit, aby získal místo v „ideologicky problematické“ redakci, paradoxně vyústí v to, že jemu samotnému pozice spadne do klína.
Stejné zjednodušení lze vysledovat na postavách redaktorů. Ačkoli ve filmu zazní fakt, že je vedoucí rozhlasové redakce Milan Weiner člen komunistické strany, konflikt narativu stojí na rétorice my versus oni, liberálně smýšlející zaměstnanci versus zaprodaní nadřízení a šedá masa agentů StB. Aniž by Vlny jakkoli reflektovaly skutečnost, že si tito superhrdinové bojující za svobodnější svět vydobyli pozice ve státní instituci spravující nejrozšířenější médium doby.
Toto rozložení sil také umocňuje další národní mýtus vyzdvihující historickou roli intelektuálních elit. Vlny jej replikují tím, že redakci znázorňují coby stěžejní hybný element Pražského jara a vyprávějí události z perspektivy úzkého okruhu vzdělanců s ojedinělou možností rozšiřovat své názory do éteru posluchačům. Přestože se tento model Jiří Mádl snaží zdánlivě zbořit upřednostněním „lidového“ protagonisty, díky němuž se snímek stává příběhem obyčejného mladého kluka. Tento záměr nicméně selhává ve chvíli, kdy se Tomáš bezešvě zařadí do chodu redakce (jako by nebyl technický pracovník, ale řádný novinář) a spolu s tím získá i privilegia řadových členů. Pouze tak je možné, že v krizové situaci prakticky převezme velení štábu.
Taktéž díky ostalgickým tendencím se Mádlovo drama zařazuje mezi nespočet titulů českého historizujícího mainstreamu. V tomto případě nicméně nejde tolik o romantizaci a nostalgii po hmotných artefaktech socialismu. Vlny totiž přenáší tento sentimentální vztah do roviny soundtracku, který přetéká ohranými šlágry z šedesátých let. Melodie Blue Effect, Marty Kubišové nebo Hany Hegerové sice prvoplánově plní atmosférickou funkci, nejvíc ze všeho jsou ale široce oblíbenými a známými kulturními atributy dané dekády, které spoluutvářejí pocit stesku po společenském klimatu, v němž byly jejich texty ještě politicky relevantní.
Žít dějinám navzdory
Pokud bychom v dokumentu Ještě nejsem, kým chci být hledali stejné mytizující strategie, které glorifikují dopad rozhodnutí jedince a vlastenecké snahy o obrození, výsledkem by byl přesný opak. Nikoli proto, že Jarcovjáková nestojí v čele hraného dramatu, ale díky naprosto odlišnému chápání vztahu mezi jednotlivcem a trajektorií historie. Zatímco Vlny jej pojímají coby navzájem se ovlivňující veličiny, dokumentaristka má o dost umírněnější představy. Fotografka sice osobně zažívá příjezd tanků či zbourání Berlínské zdi a zachycuje tyto události z bezprostřední blízkosti, její pozici nicméně určuje odstup objektivu. Není hybatelkou dění před fotoaparátem, pouze vnořenou pozorovatelkou, která čeká na správný režim, čas a místo, které jí konečně umožní stát se, kým chce.
Ani s hrdinstvím a morálním kreditem to u Libuše Jarcovjákové není tak vážné jako u Tomáše. Expozice postavy nezakrývá řadu životních selhání nebo vlastností, které mají k dobře vychované, socialistické dospívající ženě daleko. Deníkové zápisy odkrývají pachuť ve vztahu k rodičům, propité dny i noci, nezávazný sex a nechtěná těhotenství. Oproti zodpovědnému Tomášovi, který je odhodlaný bránit Československo zevnitř i za cenu nulové životní svobody, Libuše necítí povinnost zachraňovat vlast v nouzi, naopak vyhlíží první příležitost k emigraci a nahlédnutí za obzor východního bloku.
Tento postoj každopádně nevychází z lhostejnosti k domovině, ale spíše z rovnostářského vidění světa, které fotografce (ani režisérce) nedovoluje pasovat se do povýšené role národního spasitele. Snímek i jeho hrdinka zůstávají po celou dobu nekompromisně anti-elitářské. A to nejenom díky dělnickým pracovním zkušenostem Libuše Jarcovjákové nebo její ochotě pravidelně se vzdávat vybudovaného sociálního zázemí při každém dalším přesídlení do nové metropole. Tematická i osobní náklonnost ke slabším a ohroženým je zřetelná především z její tvorby, v níž se zaobírala upozaďovanými a perzekvovanými skupinami etnických nebo genderových menšin, ale také odmítáním kompozičně hierarchizovat jednotlivé objekty v rámu, považovat jeden za důležitější než druhý.
Co se ostalgických motivů týče, ani zde nemůže působit Ještě nejsem, kým chci být od Vln rozdílněji. Dokument sice používá klasickou ikonografii socialismu (portréty politiků, hvězdy a srpy, politická hesla, průvody), ale podává ji perspektivou hledáčku Jarcovjákové, který ji vysvléká z veškeré pompy a důstojnosti, jež se snaží vzbuzovat. Film navíc obsahuje i výjimečnou kapitolu, v níž se protagonistka složitě vyrovnává s adaptací na požadavky tržní ekonomiky po příjezdu do Západního Berlína. Kličkování totalitou a hledání svobodného prostoru pro sebevyjádření v putykách, queer barech nebo na romských bálech volně přechází do kličkování kapitalismem, ve kterém jí namísto možností seberealizace chybí základní životní potřeby. Ve chvíli, kdy by se Jarcovjákové mohlo nostalgicky stýskat po domově a falešných jistotách komunistického režimu, prožívá zkrátka jen další deziluzi z dalšího státního zřízení, ve kterém si připadá utopená. Dějinné procesy uvádějí do pochodu reformy a zvraty, které se cyklí nad hrdinčinou životní dráhou. Jejich postup je nahodilý, nepravidelný a překotný.
Pohádka o záchraně vlasti
Vlny a Ještě nejsem, kým chci být jako by stály na protilehlých pólech interpretace československé historie. Zatímco první vypráví o velkých mužích ovlivňujících z kanceláří veřejné dění, o morálních vítězích, kteří se obětují pro spásu národa a zajišťují si tak kapitoly v učebnicích dějepisu, pohled Tasovské (a přeneseně i Jarcovjákové) ukazuje druhou polovinu 20. století na půdorysu intimní cesty v podstatě neznámé ženy, jež existuje mimo oficiální struktury a skrze historické překážky se pomalu prokousává k mezinárodnímu uznání. Její příběh přichází zdola, zevnitř, z deníků a osobních prožitků. Oproti tomu Vlny klouzají po vnějších hranách národní identity, kterou redukují na problém společenských elit a mocných jedinců.
Abychom se ke konci vrátili k úvodním otázkám – Vlny nejsou považovány za „národnější“ proto, že zachycují heroické sjednocení proti jednomu nepříteli. Ale z toho důvodu, že reprodukují pohádku, jak se obyčejný český člověk postavil proti obrovské přesile na správnou stranu historie. Díky tomu se můžeme ubezpečovat, že odhodlání jednotlivce dokáže odvrátit katastrofu a odklonit zemi na jinou dějinnou trasu. V porovnání s takovou nabídkou je smíření se s malostí českého rybníčku a upozadění síly individualismu, které nabízí Ještě nejsem, kým chci být, přirozeně jeví jako hůře stravitelná národní legenda.