Filmový chronotop

Termín chronotop je, podobně jako mnoho jiných pojmů teorie filmu, převzat z teorie literatury, do které ho uvedl ruský literární vědec Michail M. Bachtin. Jeho pojmenování vzniklo na základě futuristického obdivu ke vědě a technice, zejména módní teorii relativity.

Bachtinův chronotop vymezuje specifičnost prostoru (a neoddělitelně i času) ve struktuře uměleckého díla. Chronotop je podle Bachtina základní časoprostorová konfigurace narativního uměleckého díla. "V literárně uměleckém chronotopu splývají prostorové a časové indicie ve smysluplné a konkrétní jednotě. Čas se v něm zhušťuje, stává se hmotnějším a umělecky viditelným, prostor se naopak intenzifikuje, zapojuje se do pohybu času, syžetu a historie. Časové indicie se vyjevují v prostoru a prostor se zvýznamňuje a měří časem. Právě tento průnik řad a splývání indicií charakterizuje umělecký chronotop."^/1 Prostor chronotopu není prázdným indiferentním místem, ale nese určité specifické zabarvení. Bachtin popisuje několik základních chronotopů odvozených z antické a středověké literatury. V moderní literatuře si všímá několika dílčích chronotopů: maloměsto, cesta, zámek, přijímací salon, práh atd. Zdaleka ovšem nepopsal všechny typy (koncentrační tábor, hospoda, továrna, důl aj.). Se změnou životního stylu se proměňuje i životní prostor, který se promítá do nových typů chronotopů (supermarket, multikino).

Ve filmu se uplatňuje mnoho specifických chronotopů, které jsou typické pro jednotlivé autory nebo žánry: westernové městečko, prázdná či přeplněná megapolis ve sci-fi filmech; základem žánru roadmovie je původně literární chronotop cesty. Proti otevřenosti cesty stojí uzavřené a izolované prostory lodi, ponorky, letadla. Zvláštní pozici pak má, jak zdůrazňuje už Bachtin, chronotop karnevalu, kde splývá jeviště s hledištěm, diváci si mění role s herci a naopak.

Bachtin své základní spisy napsal v letech 1924–29, přičemž podle Roberta Stama svým dílem předešel základní myšlenky Heideggera, Sartra, Lacana. Bachtinovo literární i teoretické dílo postupně v druhé polovině šedesátých let proniklo do povědomí západní literární vědy, a to zejména v souvislosti s jeho termíny dialogičnost, karnevalizace, chronotop a díky některým konkrétním analýzám (především Dostojevského a Rabelaise). Význam Bachtinova díla postupně přerůstá hranice literatury a logicky se uplatňuje nejen v teorii filmu (např. Dudley Andrew v Concepts in Film Theory z roku 1984 zmiňuje Bachtina v kapitole věnované filmové naratologii), ale také v antropologii a jako inspirační odezvu můžeme zaznamenat jeho vliv v gender studiích. Bachtinův pojem karnevalizace, odvozený z chronotopu karnevalu, byl spojen s tzv. opresí (nadbytečnou společenskou represí) – je chápán jako účinný prostředek vyhraňování se vůči ní (ve smyslu boje menšiny s většinou).^/2 V devadesátých letech se tento pojem ustálil v oblasti mediálních teorií, zejména populární kultury (např. John Fiske). O karnevalizaci médií hovoří i Robert Stam: vyzdvihuje způsob, jímž je groteskní realismus Bachtinovy karnevalizace schopen existovat jako jednotící princip multikulturního prostředí.

S bachtinovskými termíny operují také již od založení své skupiny v šedesátých letech představitelé tzv. Tartuské školy, kteří část svého bádání soustředili na film. Lotman a Ivanov se zajímají o prolínání jednotlivých uměleckých druhů, generování textu v textu. Ivanov píše: "Karneval se samotnou svojí symbolikou obrací ke stejnému souboru znaků, označovaných a označujících, jako sémiotický systém nevědomí s přednostním sklonem ke zrakové obraznosti (pravá hemisféra), která představuje zvlášť vhodný materiál pro film. Zároveň se zde nabízí zdůvodnění, proč symboliku kolektivního nevědomí v karnevalizovaných představeních uvnitř filmu spojujeme se scénami snů..."^/3

Analogie karnevalu s obrazy v nevědomí se neuplatňuje pouze v proudech filmové teorie, které pracují s klasickou psychoanalýzou, ale výrazným způsobem ovlivňuje i filmově feministické teorie. Např. Julia Kristeva si všímá uplatnění karnevalizačních prvků při zobrazení ženského těla. Obdobně Barbara Creed popisující funkci ženských monster v patriarchálních strukturách filmu zmiňuje Bachtina v souvislost s jeho pojetím tělesnosti u Rabelaise.

Michael Holquist chápe chronotop nejen jako nástroj syntetické analýzy pro zkoumání textu, ale i kontextu (porozumění vývoji, které zároveň umožňuje obohatit tradiční žánrové analýzy). Jedním z takto zkoumaných chronotopů ve filmu je chronotop noir filmu (zejména ve čtyřicátých letech), který je protikladem Bachtinova tzv. idylického chronotopu. Mezi charakteristiky chronotopu tohoto filmového žánru patří mj. to, že v noir filmu postavy nemají děti, nebo je mají divné či dospělé; je narušena cykličnost času; postavy jsou fixovány v přechodném stavu; děj je zasazen do velkoměsta; prostorově blízké a důvěrně známé aktivity, jako je např. jídlo, pití, spaní, odpočinek, jsou z osobního rodinného života přeneseny do anonymní veřejnosti.

Americký antropolog Michael Montgomery^/4 dokládá, že po válce, kdy se američtí filmaři vrátili k ideálu malých městeček, bylo natočeno několik "bezčasých" adaptací klasické literatury – idylické elegie. Studená válka se stala časem paranoidní válečné bezpečnosti a pozitivní hrdina idylického světa byl rozhodnut zemřít při jeho obraně. Vivian Sobchack^/5 dokládá, že s preferencí tohoto idylického chronotopu nastává úpadek noir filmu. Popisy filmových chronotopů jsou tak nejen důležitou součástí filmové analýzy, ale v širším významu se podílejí i na objasnění sociologických, antropologických a psychologických struktur celé společnosti.

• Poznámky:
• 1) Bachtin, M. M.: Román jako dialog. Praha 1980, s. 222.
• 2) S Bachtinovou karnevalizací záměrně pracuje filmová teorie a estetika tzv. Třetího světa, jak např. dokládá manifest kubánských filmařů Solanase a Getina (Solanas, F. – Getino, O.: Towards a Third Cinema. In: Afterimage 3/1971), stejně jako reflexe těchto proudů, např. Spence, L. – Stam, R.: Colonialism, Racism and Representation. In: Nichols, B. (ed./: Movies and Methods II. California University Press 1985, s. 632–649; z publikací poslední doby je třeba především uvést publikaci afroamerického estetika Clydea R. Taylora – Taylor, C. R.: The Mask of Art. Indiana University Press 1998.
• 3) Ivanov, V. V.: Film ve filmu. In: Tartuská škola. Sborník filmové teorie 2. NFA Praha 1995, s. 41.
• 4) Montgomery, M. V.: Carnivals and Commonplaces: Bakhtin’s Chronotope, Cultural Studies, and Film. New York: Peter Lang, 1993.
• 5) Sobchack, V.: A Lounge Time: Postwar Crisis and Chronotope of Film Noir. In: Browne, N. (ed./: Refiguring American Film Genres. University of California Press 1998, s. 129–171.