Dámský gambit / Vítězství mimo šachovnici
Prohlásit o Dámském gambitu, že o šachové partie v něm jde až v druhé řadě, by nebyla tak úplně pravda. Tvůrci si jako konzultanty najali přední šachové autority, ruského velmistra Garryho Kasparova a trenéra Bruce Pandolfiniho. Čerpali ze skutečných turnajových partií a s jejich průběhem a vyústěním si pohrávali jen minimálně. Neméně podstatný je i fakt, že v centru dění celé minisérie se coby geniální šachový talent nachází žena, mladá Beth Harmon, a že šachy vždycky byly dominantně mužský sport. Ale přesto – pokud je na Dámském gambitu něco skutečně zajímavé, pak to, že téměř veškeré důležité drama se v něm odehrává mimo šachovnici.
Souvisí to zejména s kreativními dilematy, která musí řešit autoři jakéhokoli sportovního dramatu. Jak do děje vpravit napínavá klání tak, aby pokud možno hladce doplňovala příběh ústředního hrdiny či hrdinů a zároveň se v nich diváci neztráceli? V případě filmů či seriálů z prostředí kolektivních sportů, fotbalu nebo hokeje, to ještě nemusí být tak těžké. Z několika vhodně inscenovaných záběrů obvykle rychle poznáme, který tým má navrch, jestli se hráči ocitají v nadějné šanci, nebo jestli naopak nemají svůj den. Stejně tak nepředstavuje problém přiblížit tenis, atletiku, jízdu na koni nebo vesměs jakýkoli fyzický sport. Jenže šachy, při nichž se soupeři sklání nad kostkovanou hrací plochou a přemýšlí o několik tahů dopředu, znamenají pro tvůrce složitější výzvu. Jak z partií neudělat úplnou frašku a přitom filmařsky zprostředkovat význam jednotlivých tahů a směr, kterým se hra vyvíjí? Jak od sebe utkání odlišit? A jak to zároveň udělat tak, aby to ideálně pochopili i ti, kteří Capablancu považují za přístav v Maroku nebo dokonce neznají pravidla?
Taktika, pomocí níž se Dámský gambit s těmito nástrahami úspěšně vyrovnává, má několik úrovní. Rámcově se však podřizuje dvěma hlavním, vzájemně propojeným účelům: srozumitelnosti a dynamičnosti. Zatímco samotný obsah šachových bitev (jednotlivá zahájení, tahy a koncovky), je napříč sedmi epizodami v podstatě zaměnitelný a má téměř nulový estetický dopad, jeho forma a především vše kolem něj se naopak neustále proměňuje a vyvíjí. Snad žádná z mnoha partií tak v této minisérii není totožná. Ne proto, že bychom postupně pronikali do strategických nuancí a pozorovali, jak je Beth čím dál virtuózněji ovládá. Ale proto, že série neustále variuje styl, jakým hru znázorňuje a tlumočí. Řečeno metaforicky, Dámský gambit připomíná imaginární šachový mač, který si génius Bethina ražení přehrává ve své hlavě a ve svižném nepředvídatelném tempu prochází všechny jeho možné varianty.
Ze sklepa na turnaj mistrů
Jednou z konstant je zde nonverbální komunikace hráčů, respektive herců, kteří je ztvárňují. Nepatrné pohyby obočí a mimických svalů, povzdechy nebo hlava zabořená v dlaních tady slouží jako čitelná vodítka značící stav probíhajícího střetnutí. Chování u stolu a fyzický projev obecně zároveň ukazují, v jakém rozpoložení protihráči ke klání přistupují – zda ležérně podceňují svoji mladou oponentku, jako třeba Harry Beltik ve finále turnaje v Kentucky, nebo k ní přichází s uctivým, byť mechanickým respektem, jako ruský velmistr Borgov. Minisérie navíc zápasy neustále okořeňuje pozdními příchody a okázalými odchody od šachovnice, jež mohou být znakem neprofesionality a zmatku, ale i nefalšované arogance vůči soupeři. Proto v Dámském gambitu ani nevnímáme šachový um jako soubor intelektuálních dovedností, ale spíše jako otázku emocionální inteligence. O Beth sice víme, že čte množství knih, neustále se vzdělává a promýšlí svoji strategii, ale v důsledku je pro ni největší výzvou zkrotit vlastní ego, naučit se jakožto suverén prohrávat a vyrovnat se s vnitřními démony.
Dámský gambit tedy skrze vzezření a vnějškový projev postav zviditelňuje, že šachy nejsou jen hra strojových kombinací a košatého hypotetického uvažování, ale také otázka širokého spektra proměnlivých individuálních postojů a vnitřních naladění. Souběžně s tím však dochází k četným proměnám ve stylistickém a formálním ztvárnění turnajů a partií. Předem tak těžko odhadneme, zda další mač tvůrci náhle neobejdou nečekanou elipsou a nenechají Beth, aby průběh utkání odvykládala slovně. Sérii méně podstatných turnajových zápasů jindy shrne montáž. Někdy zase záběry v klíčových momentech ulpívají na každém pohybu figurek. Střídá se i charakter hry, kdy po standardních soubojích jeden na jednoho přicházejí simultánky, bleskové šachy s Bennym Wattsem a poté dokonce blesková simultánka. Tyto variace přitom nejsou nutně opodstatněné potřebami vyprávění a zčásti se od něj osamostatňují – tvoří parametry, které se neustále přeuspořádávají, jako by hlavním cílem bylo vyčerpat veškeré jejich kombinace.
Oblastí, která napříč epizodami prochází dynamickým vývojem, je nakonec i prostředí, v němž se šachy hrají – ať už profesionálně či cvičně. Tady jednak vypozorujeme ryze individuální narativ, který bychom si mohli pracovně nazvat „ze sklepa na světový turnaj mistrů“ a který opisuje kariéru Beth v celé její spektakulárnosti. Hrdinčin vzestup do čím dál vyšších profesionálních pater přitom doplňuje i zvýznamnění turnajového prostoru coby dalšího pomocného ukazatele dění na šachovnici. Přibývají informační tabule a později také komentáře sportovních zpravodajů. Obsáhlejší pokrytí světa šachů ale slouží ještě jednomu podstatnému účelu, a to vykreslení americké (nejen) šachové kultury, především v kontrastu s šachovou kulturou Ruska. Jestliže se totiž i ta nejvýznamnější zámořská klání odehrávají v nuzných podmínkách vysokoškolských poslucháren, s mizernou organizací a za účasti pospávajícího publika, vrcholný turnaj pořádaný Sověty je naopak vysoce kultivovanou poctou této královské hře.
Elegantní koncovka
Z řady důvodů je proto mnohými proklínaný finální díl Dámského gambitu naopak částí zcela integrálně napojenou na jeho strukturu a dynamiku – dílem, bez nějž by výstavba celé série nedávala smysl. Na jedné straně tady dochází k zásadnímu přelomu, který způsobuje několikanásobnou, dlouho odpíranou katarzi. Konečně se šachový turnaj odehrává v úctyhodných a elegantních podmínkách; konečně se Beth dostává pozornosti a respektu, který si jako prvotřídní hráčka zaslouží. Na druhé straně závěrečná epizoda shromažďuje a koncentruje takřka vše, co jí předcházelo: dramatické odchody od šachovnice a pauzy mezi utkáními, rozmanitá zprostředkování zápasů, mikropohyby obličejových svalů vprostřed napínavých her.
A nejen to, dohromady se tu dávají také jednotliví šachoví i soukromí partneři Beth, muži jejího života, které předtím minisérie postupně rozesela po celé své délce. Jejich závěrečné seskupení – a společná pomoc Beth – navíc není motivované jen kompozičně, ale je také důležité pro tematické vyznění Dámského gambitu. Představuje odklon od typicky zámořského individualismu a příklon ke kolektivnímu týmovému pojetí, jež praktikují Sověti. S ohledem na zasazení děje do období studené války je toto jeden z nenápadných manévrů, v němž minisérie zdánlivě podléhá konzervativní hollywoodské sentimentalitě, ale ve skutečnosti skrze ni podrývá americké hodnoty.
Pokud je Dámský gambit v nějakém ohledu zcela neproměnlivý a monotónní, pak příznačně v mentálních vizualizacích šachů, které si Beth s vratkou pomocí návykových prášků po nocích vyvolává. Příznačně proto, že – na rozdíl třeba od myšlenkových paláců seriálového Sherlocka Holmese – nám tyto halucinace znovu nijak nepřibližují hrdinčino uvažování ani rostoucí hráčské kompetence. Neznamená to, že Beth v soustředěném podání Anyi Taylor-Joy stojí stranou dění – naopak, tvoří snad jediný skutečně stabilní bod. Její zrání je však znovu primárně vnějškové. Promítá se jak do čím dál vytříbenějšího vkusu a nenuceně vyjadřované autonomie, tak do ladného zacházení s šachovými kameny, v němž se vůbec nejlépe odráží její útočný a přitom uhlazený hráčský styl. Budeme-li tedy Dámský gambit sledovat jako psychologické drama, dostaneme přímočarou a nepříliš inspirativní podívanou. Podíváme-li se na něj ale jako na neustále se přeskupující soubor figur, kulminující v jediné logicky možné koncovce, staneme se svědky pozoruhodného vítězství.