Hororové nedochůdče / Další jehňátko
Małgorzata Szumowska je zavedená režisérka, jejíž filmy pravidelně soutěží na Berlinale. Snímky Ve jménu…, Tělo či Tvář pojí nejen mezinárodní úspěch, ale především to, že v nich polská režisérka prozkoumává temné kouty polské národní povahy. V doslovném i přeneseném smyslu se vydává na periferii, kde zkoumá střet víry a racionality, ať už ve vztahu Poláků k církvi nebo ve všudypřítomné fascinaci materiálně založené společnosti více či méně bizarními formami duchovna. Nikdo tu není vyloženě dobrý, nebo špatný, přesto je Szumowské obraz současného Polska krajně nelichotivý. Jeho obyvatele nekompromisně zobrazuje jako do sebe zahleděný národ bez empatie, který odmítá chránit slabší a zranitelné.
Typickými hrdiny jejích filmů bývají mladí lidé bez valné budoucnosti, jejichž rozlet brzdí úmorné potýkání se s okolím, ať už jde o rodinné vztahy, zahnívající atmosféru rodného vidlákova nebo bigotní církev. Psychologické drama mísí s prvky groteskní černohumorné satiry a tuto grotesknost ještě zvýznamňuje akcentací všeho tělesného, nejrůznějších fyzických deformací, extrémů nebo afektovaných póz. V Tváři například přijde mladík Jacek po fatálním úrazu o obličej a pro své okolí se stává monstrem, na něž jeho vlastní matka přivolá exorcistu. Monstrozita tedy není u Szumowské otázkou působení nadpřirozených sil, ale výsledkem sociálních konstruktů. Každý se tu může stát oním jiným a představovat pro své okolí hrozbu. I situace, kdy jsou postavy zdánlivě v bezpečí, tak občas prostupuje cosi znepokojivého, především díky tomu, že Szumowské smysl pro načasování se doplňuje s vizuálním cítěním kameramana Michała Englerta, s nímž režisérka spolupracovala rovněž na scénářích většiny svých filmů.
Další jehňátko je její první anglicky mluvený film, na němž se mimo jiné produkčně podílí společnost Zentropa Larse von Triera. Szumowska se v něm logicky vzdaluje tématům současného Polska, ovšem spolupráci s Englertem i smysl pro hororové vidění světa si uchovává a pokouší se ho rozvíjet. A to včetně práce s výraznými hereckými typy, jako je Raffey Cassidy, známá ze Zabití posvátného jelena Jorgose Lanthimose, a Michiel Huisman, který hrál v ceněném hororu The Invitation nebo duchařské hororové sérii Mikea Flanagana Haunting of Hill House.
Jenže autorkou scénáře je tentokrát Catherine S. McMullen, která na své ambice vyjádřit se prostřednictvím žánru zatím nestačí. Ve svém životopise sice uvádí, že píše sci-fi a hororové povídky, ale její celovečerní scenáristický debut svým námětem působí jako výstup z kurzu tvůrčího psaní. V odlehlých lesích mimo civilizaci žije sekta tvořená ženami, jimž je dovoleno být pouze dcerami, nebo manželkami charismatického Pastýře. Se svou pozicí ve stádu se ovšem pomalu, ale jistě odmítá smířit dospívající Selah, jejímuž pohledu dezorientovaného jehněte se všechno podřizuje.
Jejím zostřeným smyslům a halucinačním vizím odpovídají obrazy plné nepřirozených úhlů a vychýlených kompozic. Selah se propadá mezi pokroucenými větvemi stromů a ztrácí se v zemi nikoho, jež existuje zcela nezávisle na vnějším světě a příbězích, které se v něm vyprávějí. Že cosi jako svět venku vůbec existuje, ostatně tušíme jen z působivých kontrastů mezi divokou přírodou starozákonních legend a nenápadnými okamžiky, kdy v zadním plánu nad krajinou přelétne letadlo. Selah a její stádo žijí možností jednoho jediného příběhu, který může vyprávět jenom jejich vůdce. Přestože se Englertovi daří budovat atmosféru temné báchorky nebo přichází se zajímavými inscenačními nápady, jako je třeba podivná lesní svatyně z vláken táhnoucích se mezi stromy, o praxi sekty se nic konkrétního nedozvíme a postavy jsou redukovány na archetypy.
Pokud snad chtěla McMullen radikální vyprázdněností svého scénáře naznačit cosi o oněmělém patriarchátu, který ve vztahu k dnešku definitivně ztratil nit svého příběhu, nezbylo by než zvolat bravo. Po zhlédnutí filmu je ale jisté, že natolik bujnou fantazii nemá. Vyznívá totiž hlavně jako pragmatická snaha napojit se na vlnu úspěšných hororů studia A24 Slunovrat Ariho Astera nebo Čarodějnice Roberta Eggerse. Anebo ještě hůř – navázat na populární adaptace dystopií typu Příběh služebnice, v jejíž seriálové podobě si ovšem zábavní průmysl původní myšlenky textu Margaret Atwood úspěšně přisvojil a devalvoval. Tvůrčí gesto Szumowské je navíc v Dalším jehňátku téměř nerozpoznatelné, a přes všechny velkolepé obrazy jde proto paradoxně o film nenápaditý a snadno zapomenutelný.