LFŠ: Atlantida exhumuje jedovatý odpad ukrajinské minulosti

Sekce Východní přísliby na Letní filmové škole tradičně představuje nejen soubor pozoruhodných titulů, které v minulých letech vznikly v postkomunistických zemích, ale často také funguje jako průřez úspěšnými festivalovými tituly. Taková je i Atlantida ukrajinského autora Valentyna Vasjanovyče, která loni zvítězila v benátské soutěži Orrizonti. Výtvarně prokomponovaná výpověď o dystopických dozvucích ozbrojeného konfliktu na Donbasu je portrétem postsovětské krajiny v její tíživé, rozhárané úplnosti – zpodobením opuštěného místa, v němž lidé jako by se ztráceli mezi těžkotonážní mašinerií a rozbitými pustými pláněmi.

Vasjanovyč, pro nějž je Atlantida v jeho necelých padesáti letech teprve druhý celovečerní počin, situoval svůj film do roku 2025, kdy Ukrajina konečně vyhrála válku s Ruskem. Nejde však ani v nejmenším o utopický scénář. Země zdevastovaná táhlými boji i těžkým průmyslem čelí z důvodu kontaminované vody masivní ekologické katastrofě. Bývalí vojáci, mezi něž patří i protagonista filmu Serhij, se navzdory válečnému vítězství těžko vypořádávají s posttraumatickým syndromem a nedostatek životního smyslu si kompenzují tréninkem na improvizované střelnici. Místní hutě, které vyhořelým mužům dodávají alespoň zdání stability, se s příchodem západního investora zavírají, aby se pod rouškou větší konkurenceschopnosti přetransformovaly v modernější podnik.

Vasjanovyč se na světové festivalové scéně prvně etabloval jako kameraman hitového filmu Kmen režiséra Myroslava Slabošpyckého, kde zachycoval surové rozbroje v uzavřené komunitě hluchoněmých v sérii dlouhých, bravurně nasmínaných celkových záběrů. Také Atlantida je kameramansky vytříbená, ovšem na rozdíl od inscenačně prostšího Kmene o poznání komplikovaněji pracuje s hloubkou obrazu a souběžnou akcí v několika prostorových plánech. Tím se zdánlivě přibližuje k podobně distancovanému pozorovatelskému stylu dalšího ukrajinského tvůrce Sergeje Loznici, který například svůj dokument Majdan pojal jako tichou poctu kolektivně shromážděnému Kyjevu. Vasjanovyčův film je však více stylizovaný a pozvolné drama rozvíjí v pečlivě vystavěných tableau kompozicích.

Atlantida na jednu stranu funguje na rovině individuálních záběrů, v nichž obvykle probíhá nějaké mikrodrama a často také ústí v překvapivou pointu. Scéna, v níž se zjevně deprimovaný Serhij po probuzení marně snaží vyžehlit skrz naskrz zmrzlé kalhoty, má třeba strukturu velmi hořkého vtipu vedoucího k frustrované destrukci celé místnosti. Jindy se hrdina při své pracovní cestě napříč postapokalyptickou pustinou zastavuje poblíž rypadla zabořeného v zemi. Do něj začne hadicí napouštět proudy vody, aniž by bylo jasné proč… a teprve na samém konci dlouhého několikaminutového záběru vyjde najevo, že si Serhij z rypadla udělal horkou lázeň.

Ve svém přístupu k ukrajinské krajině tak Vasjanovyčův film účinkuje jako pravý protiklad Symfonie Donbasu Dzigy Vertova – filmu, který se coby připomínka „starých dobrých časů“ objevuje také v Atlantidě. Entuziasmus spojený s překotně se rozvíjejícím Sovětským svazem a vizí spásné komunistické modernity střídá všeprostupující industriální žal a hořká deziluze z rozpadu dříve mocného impéria. Stejně jako v případě stalkerovské Zóny si ani v Atlantidě nelze tuto přírodu jakkoli romantizovat nebo si ji představovat jako panenskou oblast oddělenou od lidské společnosti. Materiální pozůstatky průmyslové činnosti se zde naopak stávají neoddělitelnou součástí rozsáhlých kamenitých prostranství, přímo do nich vrůstají a zásadně formují výsledný reliéf. Je to ten nejviditelnější antropocentrický úkaz.

Skutečné unikum Vasjanovyčova filmu pak tkví v tom, jak s ukrajinskou půdou současně zachází jako s vrstvou, z níž lze doslova vykutat nedávnou historii země. Serhij během svých cest záhy potkává vystudovanou archeoložku Káťu, která z vlastní iniciativy exhumuje těla ukrajinských a ruských vojáků a odváží je k dalšímu přezkoumání a podrobné inventarizaci. Co zprvu vypadá jen jako jedna z postranních epizod se ve finále stává stmelující linií filmu, která zásadně určuje jeho význam i vyústění. Obdivuhodně promyšlené kompozice, stejně jako triky s termální kamerou, tak v Atlantidě výborně slouží jejímu ústřednímu tématu – holistickému pojetí Ukrajiny jako zvolna mizející země, která se doslova utápí v jedovatém odpadu minulosti.