MFF KV: S Domestikem startuje z bloků nadějný soupeřivý talent
Celovečerní debut režiséra a scénáristy Adama Sedláka sice exponuje dvojici protagonistů jako mladé manžele Romana a Šarlotu, které od počátku motivuje jiná touha – on výkonnostně trénuje na cyklistické závody, ona chce otěhotnět –, ale s jejich psychologií pracuje jen minimálně. Místo toho – což může být pro leckterého diváka frustrující – po vzoru extrémních uměleckých filmů promítá posedlosti postav do jejich proměňující se fýsis a stylizovaně klinického prostředí společné domácnosti.
Brzy tak začne být zřejmé, že úspěch v cyklistickém závodě i otěhotnění jsou v jádru zaměnitelnými cíli, vedle kterých je mnohem podstatnější samotný proces složený z odosobněných rituálů a hraničních řešení. To Sedlákovi umožňuje taktilně vrstvit i analyticky zkoumat různé civilizační obsese, jako jsou diety, závislosti na návykových substancích a strojově zefektivňující přístup k čemukoli, ať už jde o práci nebo soukromí. Upozadění dramatického rámce ve prospěch koncentrace na vyostřené výjevy ale zároveň posouvá Domestik k ryzí bodyhororové estetice hnusu či šoku, která pro film ne vždy představuje dostatečně silnou oporu.
Tomu, aby se snímek zvrhl v bohapustý festival cezení krve a bulimického zvracení, nicméně zabraňuje originální nakládání s nevšedními rekvizitami, kostýmy i líčením. Zejména kyslíkový stan, ve kterém Roman otužuje svoje útlé tělo simulacemi vysokohorských podmínek, je nápaditým monstrem, v jehož útrobách se hrdinové doslova i obrazně dusí nebo naopak zvířecky přepínají. Když přes polopropustnou plentu stanu doléhají ven jen tlumené nezřetelné zvuky, funguje snímek i jako univerzálně srozumitelné drama o partnerském nesouladu.
Od studie dvou lidí, kteří se pachtí za odlišnými, vzájemně těžko slučitelnými věcmi, se pak Domestik trhanými přískoky dostává ke znepokojivému párovému portrétu, jehož hrdinové se sobě začínají čím dál více podobat. Přes pleťové masky a takřka bondážové tréninkové oblečky Roman se Šarlotou směřují až k vampirické androgynitě, která tu představuje nejzazší fázi proměny – přerod v individua dokonale zhuntovaná chemií a umělotinou. Tady už nastupuje čirá iracionalita, kterou zřejmě ne každý skousne, ale která k hororově laděným filmům neodmyslitelně patří.
V karlovarském soutěžním peletonu, zatím až na výjimky složeném z více či méně lopotných teenage dramat, která jakž takž zvládají reflektovat všední situace a konflikty, je Domestik nepochybně výrazným dílem s jasnou, cinefilně poučenou koncepcí. Když odhlédneme od místy lehce drhnoucích dialogů a evidentní snahy polarizovat a zaujmout, startuje před námi z bloků nadějný soupeřivý talent, který má na to úspěšně provokovat nejen v tuzemsku, ale i ve světě.