Úvod k tématu č. 117: Cine latino
Současný latinskoamerický film je v pozitivním i negativním smyslu pestrý. V širším mezinárodním povědomí se nicméně usídlilo jen pár jmen autorů, jejichž tvorba často slouží k vyšperkování programů filmových festivalů – ať už jako příklady politicky angažovaného umění, projevů jedinečné cizokrajné kultury nebo třeba bizarní exotiky. Snad více než v případě jiných filmových teritorií zde vyvstává problém „zástupnosti“. Aniž bychom znali „to ostatní“, vytváříme si na základě několika autorů či děl povrchnější úsudky o poetice a typických tématech příslušných kinematografií, nebo dokonce o zemích původu těchto snímků.
Latinskoamerický film je ovšem kategorií natolik rozsáhlou a rozmanitou, že podobnosti se mnohdy nesnadno hledají dokonce i uvnitř jediné národní produkce. Tvorba oslavovaná festivaly přitom představuje jen nepatrný zlomek toho, co v celé oblasti vzniká a co by si možná zasloužilo srovnatelnou pozornost. V tématu, v němž se zaměřujeme čistě na španělsky hovořící země, jsme chtěli zdůraznit latinskoamerickou rozmanitost, ale také upozornit na méně známé skutečnosti nebo potíže, s nimiž se řada tamějších kinematografií potýká.
V první části necháváme zaznít hlasům těch, kteří v latinskoamerických zemích aktuálně tvoří nebo se o to navzdory různým překážkám pokoušejí. V exkluzivní anketě promlouvají jak slavní zástupci silnějších kinematografií (ať už oscarový Sebastián Lelio nebo Amat Escalante, který se svým nejnovějším snímkem Divý kraj uspěl i v poslední anketě Cinepuru o nejlepší filmy roku), tak i autoři pocházející ze států, o nichž se ve filmových kruzích nemluví prakticky vůbec (Paraguay, Guatemala nebo třeba Panama). Odpovědi, reflektující nejen úroveň filmové produkce, ale také její průmyslové zázemí, skládají poměrně reprezentativní obraz filmové Latinské Ameriky se všemi jejími přednostmi i starostmi.
Ve druhé části tématu otiskujeme trojici textů, jež se vztahují k momentálně nejrozvinutějším kinematografiím regionu. Janis Prášil zkoumá spirituální prvky v díle mexického režiséra Carlose Reygadase, který náleží do skupiny již osvědčených latinskoamerických auteurů vzývaných festivalovými dramaturgy a který snad brzy dokončí svůj nový snímek Donde nace la vida. David Čeněk se detailněji zaobírá situací chilské kinematografie, jež v posledních dekádách prochází pozoruhodným vývojem. Ostatně právě Chile lze jinak pokládat za příklad výše naznačeného „nešvaru“, neboli jak omezující může být vnímání latinskoamerických kinematografií pouze optikou jejich největších hvězd (v tomto případě Pabla Larraína). Závěrečný příspěvek Alexandry Moralesové pak blíže seznamuje s argentinskou avantgardou, konkrétně s tvorbou Pabla Mazzola, která se rozvíjela v kontextu „nového argentinského filmu“. Další text o historii argentinské kinematografie, který pro téma napsal argentinský filmový kritik Pablo de Vita, najdete na webu Cinepuru.
Speciální poděkování za pomoc s přípravou tématu patří Davidu Čeňkovi.