Mozaika / Vyber si svého hrdinu
Odhlasovat si, kterým směrem se bude děj s předem daným koncem vyvíjet, měli možnost už v druhé polovině 60. let diváci legendárního československého Kinoautomatu. Rozvětvující se dobrodružství, byť výhradně z pohledu jediného protagonisty, dobře znají i čtenáři takzvaných gamebooků. Nástup internetu a digitálních technologií pak umožnil nejen vznik nejrůznější hypertextové fikce nebo interaktivních filmů a narativních videoher, ale rovněž přiměl televizní stanice, aby svůj obsah nechaly přetékat na síť, často do podoby různých tematických webů. Ti nejpilnější fanoušci Akt X nebo Dawsonova světa tak mohli už na přelomu milénia svoje oblíbená univerza hlouběji prozkoumávat, voyeursky se nořit do e-mailových konverzací hrdinů nebo luštit přísně tajné dokumenty.
Čím je tedy Mozaika, v níž zmíněné vlivy rezonují, nová? Hlavně tím, že tento interaktivní, v seriálové tvorbě stále poněkud okrajový formát vůbec poprvé zaštítila renomovaná autorská osobnost, režisér Steven Soderbergh. Právě v kontextu jeho rozmanité tvorby se přitom Mozaika jeví jako vrcholné vyústění tendencí, jež se především v některých dřívějších Soderberghových filmech objevovaly dlouhodobě. A to i v případě, že budeme hovořit nikoli o oné plně interaktivní verzi Mozaiky, dostupné pouze v USA, ale o jejím šestidílném sestřihu, který zkraje letošního roku odvysílala HBO.
Šachování s protagonisty
Když se Soderbergh v médiích brání tomu, aby se o Mozaice mluvilo v souvislosti s gamebookovou tradicí „vyber si své dobrodružství“, zdůrazňuje především to, čemu interaktivita v jeho projektu slouží. Tedy ne tomu, aby se uživatelé množstvím voleb propracovali k jednomu z několika alternativních konců, ale tomu, aby kriminální příběh nahlédli z různých perspektiv. Ať už z pohledu profesionálního podfukáře Erica, jeho sestry Petry, mladého ambiciózního kreslíře Joela nebo maloměstského policisty Natea. Je to přitom způsob, kterým Mozaika této důsledné plurality pohledů dosahuje, co je ve finále její největší devízou.Přestože Soderbergh prokázal svůj zájem o členité vyprávění s množstvím více méně rovnocenných aktérů už ve svých „síťových“ filmech, drogovém thrilleru Traffic – Nadvláda gangů a pozdějším medicínském hororu Nákaza, má Mozaika blíže k méně citovanému, důmyslně vystavěnému snímku Vedlejší účinky. V něm se nejprve zdá, že sledujeme příběh psychicky labilní Emily, která podle všeho zápolí s mimořádně odolnou depresí. Když ale vyjde najevo, že mladá žena z neznámého důvodu svoji nemoc pouze předstírá, roli hrdiny, jemuž bychom měli fandit, převezme Emilin ošetřující lékař. Hledisko přitom snímek pootáčí s málo vídanou plynulostí, takže i uvědomění, čí příběh je nám vlastně vyprávěn a s kým máme sympatizovat, přichází pomaličku a nenápadně. Výsledný efekt je tak o to působivější.
Velmi podobnou strategii Soderbergh přenesl i do Mozaiky, kde kromě už tradičního plnění kameramanských a střihačských povinností promlouval také do vzniku scénáře. Šachování s protagonisty, při kterém jedni ustupují do pozadí a jiní naopak nečekaně vystupují vpřed, tak na prostorném poli šesti po sobě jdoucích hodinových epizod ústí v několik překvapivých rošád. Olivia Lake jako navenek suverénní a okouzlující, ale zároveň ješitná a vnitřně nejistá dáma opanovává úvodní dva díly. V nich si nejprve na své sídlo přivádí pod záminkou vzájemné výpomoci statného střelce Joela. A posléze se bezhlavě zamilovává do bílého koně Erica. Ten za ní, aniž by to Olivia tušila, zprvu přichází s nečestnými úmysly, aby pak jejímu kouzlu zcela autenticky romanticky podlehl. Jenže to všechno dle očekávání nevede k všudypřítomné idyle, ale k přehlídce uražených eg a zhrzených mileneckých výlevů, na jejímž konci během silvestrovských oslav spisovatelka násilně umírá, Joel se hbitě vytrácí a Eric za domnělou vraždu pyká ve vězení. Spravedlivě, nebo nespravedlivě?
Soucit s raubířem
Stejně rozehranou partií by docela dobře mohla začít jakákoli druhořadá kriminálka. O to impozantnější je, jak z takového vcelku rutinního gambitu dokáže Soderbergh několika mistrovskými, předem promyšlenými tahy vybruslit do mnohohlasé simultánky. Čtyři roky po vraždě Olivie se na vlastní pěst rozhodne případ znovu otevřít restaurátorka a teoretička umění Petra, která má důvodnou obavu, že na příliš jednoznačném odsouzení jejího bratra Erica něco nesedí. K ní se přes počáteční zdráhání a pochyby připojí i místní polda Nate. Na místo činu do hornatého Park City navíc Petra pod falešnou záminkou úspěšně přiláká zpět podezřelého Joela.Také proto, že pravděpodobnou identitu vraha Soderberghův sestřih odhalí na samém začátku v krátkém flashforwardu, se pak následující epizody mohou nerušeně věnovat hladkým přesunům mezi odlišně zaangažovanými postavami. Na každou z nich se přitom seriál zvládne empaticky napojit tak, že její účast v celé kauze můžeme skutečně pociťovat jako svébytný příběh. Dějová linka uvězněného Erica i na nevelké ploše výstižně přibližuje úzkostnou rozhořčenost dlouholetého podvodníčka, který však paradoxně pyká za něco, co tentokrát nejspíš nespáchal. Snadno soucítit můžeme i s impulzivním raubířem Joelem, na nějž ostatní lidově řečeno ušijí boudu a přimějí jej podílet se na odhalení vlastní viny. V jednom z dílů se pak nečekaně stane ústředním protagonistou i zavalitý, tak trochu uťápnutý Nate, pro kterého se případ stane příležitostí k tomu konečně si vydupat profesní autoritu i respekt u své dominantnější, na vozík odkázané manželky.
Právě v části věnované Nateovu živelnému probuzení Soderbergh po Loganových parťácích nebo striptérském filmu Bez kalhot znovu dokazuje, že jako málokterý současný režisér umí s citlivostí i mírným nadhledem vyprávět o „obyčejných“ Američanech z pracující třídy. A to aniž by k nim z pozice liberálního intelektuála přistupoval s karikujícím despektem nebo je naopak sentimentálně oslavoval. Ačkoli se tedy o Soderberghovi nepřesně říká, že je neosobním tvůrcem, který si od svých hrdinů udržuje chladný analytický odstup, Mozaika kromě jiného tento zavádějící stereotyp velmi přesvědčivě vyvrací. Bezešvé střídání hledisek, na němž je založená i ne-interaktivní varianta seriálu, tady až na výjimky neslouží k rašomonovskému střetávání vzájemně si odporujících verzí skutečnosti. Místo toho tento projekt posiluje snad ještě důležitější potenciál narativní fikce – její schopnost zprostředkovat odlišnou životní zkušenost, kterou bychom jinak vzhledem ke kulturním a dalším rozdílům sami mohli jen těžko zakusit. Což v době, kdy se napříč Západem mluví o prohlubujících se zákopech mezi různými vrstvami společnosti, není vůbec málo.