Prohrát s hrdostí / Masaryk

Nový film režiséra Julia Ševčíka mohli první diváci vidět na konci loňského roku v pražské Lucerně, několik měsíců před regulérní distribuční premiérou. Producent Rudolf Biermann takto po vzoru svých amerických kolegů, kteří se svým kandidátům snaží zajistit účast na Oscarech, vyšel vstříc stanovám Českého lva. Stejná praxe se v roce 2006 osvědčila tvůrcům filmu Obsluhoval jsem anglického krále (Biermann se na něm podílel jako výkonný producent), který získal pět Lvů. Adaptace Hrabalova románu byla navíc stejně jako Masaryk zařazena do programu berlínského filmového festivalu. Právě na Berlinale letos nicméně vyšlo najevo, že pouhá nápodoba zahraničních postupů, zřejmá u Masaryka ze způsobu distribuce i „hollywoodské“ vizuální okázalosti, možná uspokojí členy České filmové a televizní akademie, ale na mezinárodní úspěch nestačí. Zahraniční recenze psaly o vypravěčsky rozpolceném dramatu s pomalým tempem, které nemá šanci uspět mimo domácí trh.

Jeden z pravděpodobných důvodů zahraničního odmítnutí ovšem v recenzích z Berlína pojmenován nebyl. Drama sledující osud syna prvního československého prezidenta v nestálých předválečných letech oproti jiným výpravným dobovým snímkům nevypráví o vítězství, nýbrž o porážce, v jejímž zachycení se navíc flagelantsky vyžívá. Karla Rodena coby Jana Masaryka poprvé vidíme poté, co se koncem října 1938 vloupal do cizího domu. Zlomený muž sedí za pianem a hraje českou hymnu, která slouží jako coda uzavírající státníkovu neúspěšnou snahu uhájit československou autonomii a navázat na otcův státotvorný odkaz. Po zadržení policii Masaryk žádá, aby byl umístěn do psychiatrické léčebny, na jediné místo, kde mu, jak sám říká, bylo dobře. Většinu filmu tvoří rekapitulace okolností, jež protagonistově ztrátě kontaktu s realitou předcházely. Masaryk tak má charakter anamnézy, jež prostřednictvím asociativních retrospektiv nehledá řešení vnitřní krize, ale převážně jen popisuje symptomy, odvíjející se pro změnu od krize vnější. Filmový Jan Masaryk je totiž mužem, který ještě více než ženy a kokain miloval svou vlast a neúspěchy československé diplomacie vnímal jako osobní selhání.

Nikam nevedoucí vyjednávání se státníky zpřítomňuje Masarykovu bezmoc a tragédie jedince, připraveného nejprve vůdci zahraničních mocností, posléze otupujícími léky a řemeny, které jej poutají k lůžku, o možnost svobodného rozhodování, odráží tragédii země, jež ztratila svou suverenitu. Tvůrci si introspektivním rámcem vytvořili alibi pro absenci uceleného dramatického oblouku i uspokojivého vyústění. K dynamizaci precizně rozvrženého vyprávění jim namísto toho slouží kontrast politického vyjednávání, zachyceného s chladnou objektivitou, a subjektivních sekvencí, v nichž delirický Masaryk pozoruje, jak jeho zesnulý bratr Herbert leze po stropě.

Zvolená forma ovšem neslouží ke kritické reflexi Masarykova přijetí defétistického postoje, jenž proniká i do způsobu, jakým navazuje kontakt se ženami, a k přehodnocení mýtu o zrazeném národu, ale naopak k zesílení naléhavosti příběhu. Ševčík v jednom rozhovoru prozradil, že někdejšího ministra zahraničí vnímá jako člověka, jenž se postavil diktatuře a prokázal tím podobné hrdinství jako muž, který na pekingském náměstí Nebeského klidu zůstal stát před jedoucími tanky. Nepřiměřenost režisérem zvoleného příměru odpovídá patosu, s jakým jsou Masarykovy prohry inscenovány. Nejen během sekvence s prostřihy na představení Verdiho Aidy připomíná hrdinův neúspěšný boj za národní ideály operní představení, v němž existují pouze vypjaté situace a postavy v nepříliš decentní narážce na současnou sociopolitickou situaci pronášejí patetické věty jako „Zlu se musíme postavit včas“. Hollywoodský sentiment paradoxně pomáhá překrýt pachuť nevyhnutelné porážky, v čemž spočívá zásadní rozpor filmu. Vypráví o prohře způsobem, který nás nevede k poučení z minulosti, ale vzbuzuje (národní) hrdost a stvrzuje provinciální narativ o malém státě, který občas semelou velké dějiny. Z toho důvodu může být Ševčíkův film obtížně přijatelný i pro domácí diváky bez silného vlasteneckého cítění a slabosti pro překonané dějinné interpretace, natož pro zahraniční publikum.