Patnáct tipů z programu Karlových Varů
Váháte, které filmy z tradičně bohatého programu karlovarské přehlídky upřednostnit? Tady je patnáct z nich, které byste si podle Cinepuru neměli nechat ujít.
Jindřiška Bláhová
Druhá strana naděje (r. Aki Kaurismäki, Finsko, Německo, 2017)
Starého psa novým kouskům nenaučíš a u Aki Kaurismäkiho je to jen dobře. Nejznámější z finských režisérů se po letech vrací do důvěrně známého prostoru absurdní melancholie, jen tentokrát s trochou politiky. Pustil se do aktuálního příběhu komunikujícího s uprchlickou krizí, kterému ale vtisknul typickou podobu nepravděpodobného setkání dvou mužů – syrského uprchlíka, který bojuje o nový domov, a finského „uprchlíka“ před svou ženou-alkoholičkou. „Tvař se šťastně. Ti s melancholickým výrazem jsou vždy deportovaní jako první.“Nina (r. Juraj Lehotský, Slovenská republika, Česká republika, 2017)
Zajímavě obsazená sekce Na východ od Západu nabízí i nový snímek slovenského režiséra Juraje Lehotského, který na sebe upozornil hraným debutem Zázrak. Lehotský se tentokrát dívá na osud dvanáctileté dívky, která sleduje traumatický a sobecký rozvod svých rodičů. Základní vize dítěte konfrontovaného nemilosrdně světem dospělých se podobá vynikajícímu polskému dokumentu Komuna. Pokud by měl podobně silné vyznění a režijní bravuru, pak má slovenský film světové parametry.Janička (r. Bruno Dumont, Francie, 2017)
Bruno Dumont v posledních letech fantasticky plení žánry. Detektivka Malej Quinquin byla víc podvratná než detektivní, navíc s prvky esoterického groteskna. Líná zátoka už s groteskou pracovala naplno a testovala její dimenze rychlosti a pomalosti. Jak může vypadat muzikál o osmileté dívce, která se za pár let stane Johankou z Arku?Oklamaný (r. Sofia Coppola, USA, 2017)
Kdysi se v roli oklamaného muže vyjímal Clint Eastwood, který musel doslova coby sošný zraněný voják odhánět dychtivé schovanky dívčího internátu ve Virginii holí. Testosteron vystřídal v nové adaptaci knižní předlohy o unijním vojákovi „uvězněném“/ošetřovaném na nepřátelském území konfederační instituce estrogen. Je pravděpodobné, že Sofia Coppola, která se soustředí na jímavou emotivní estetiku dívčích světů (Sebevraždy panen, Ztraceno v překladu) přistoupí k látce podobně a buď stvoří zdobný, rozjitřený ženský prostor nebo se jí podaří příběh zlomit díky plíživému ostnu rivality a žárlivosti do pozoruhodného psycho-thrilleru.Whitney: Být sama sebou (r. Nick Broomfield, Rudi Dolezal, USA, Velká Británie, 2017)
Trocha popu na závěr. Americká zpěvačka Whitney Houston byla svého času největší hvězdou pop-music a její životní příběh, který skončil tragédii v jedné vaně, je do značné míry symptomatický pro tlaky a nástrahy showbyznysu v nejvyšších obrátkách i obrazem doby, v níž sametový hlas stoupal k největší slávě. Film spadá do současné vlny dokumentů o slavných zpěvácích a zpěvačkách. Volí i podobný moment jako nedávný film o Amy Winehouse. Uvidíme, jestli tvůrci tlačili na jisté „standardní“ tropy slávy, které v sobě vždy nesou cosi bulvárního, nebo jestli se jim podařilo skutečně nechat Whitney být sama sebou.Antonín Tesař
somniloquies (r. Verena Paravel, Lucien Castaing-Taylor, Francie, USA, 2016)
Instituce Sensory Enthography Lab při Harvardově univerzitě už se stala známým pojmem i u diváků uměleckého filmu. Velkou zásluhu na tom má zejména experimentální snímek Leviathan (2012), který pomocí malých GoPro kamer snímal komerční rybolov na jedné rybářské lodi. Tvůrci Leviathana Verena Paravel a Lucien Castaing-Taylor se nyní vrací s novým filmem opět zastřešeným Sensory Ethnography Lab. Somniloquies vychází ze zvukových záznamů, ve kterých hudebník Dion McGregor dlouze a bohatě mluví ze spaní. Groteskní McGregorovy fantazie o městě trpaslíků nebo podivných orgiích Paravel a Castaing-Taylor doprovodili detailními rozostřenými záběry těl usínajících lidí.Austerlitz (r. Sergej Loznica, Německo, 2016)
Sergej Loznica pojal svůj nový dokument jako specifický komentář ke zdánlivě neuchopitelnému tématu holocaustu a našeho vztahu k němu. V černobílých, většinou statických záběrech pozoruje turisty na výletě do bývalého koncentračního tábora Sachsenhausen. Prezentuje nám spontánní reakce návštěvníků a observační studii jejich chování na místě, ze kterého se stala specifická turistická atrakce.Divý kraj (r. Amat Escalante, Mexiko, Dánsko, Francie, Německo, Norsko, Švýcarsko, 2016)
Mexický tvůrce formálně vytříbených a obsahově provokativních snímků Amat Escalante (Los bastardos, Heli) ve svém novém filmu kombinuje sociální komentář, vztahové drama a lovecraftovský horor. Příběh o tom, jak misogynie a homofobie komplikuje vztahy v jedné mexické rodině, dostává deliricky fantaskní podtón díky tomu, že do životů hrdinů vstoupí podivné nelidské monstrum.Den poté (r. Hong Sang-soo, Jižní Korea, 2017)
Korejský režisér Hong Sang-soo si během posledních let získal pověst hyperproduktivní festivalové celebrity, která svými novými filmy jen rozmělňuje své vrcholné snímky z přelomu tisíciletí (Síla kraje Kangwon, Panna svlečená donaha svými nápadníky). Jeho filmy z poslední doby jako Teď správně, potom špatně nebo Ty a tvoje znovu získávají pozornost mezinárodního publika. Komorní černobílé konverzační drama Den poté, uvedené letos na festivalu v Cannes, je dalším z režisérových drásavých analýz milostných vztahů.Terminátor 2: Den zúčtování ve 3D (r. James Cameron, USA, Francie, 1991)
Vidět akční klasiku Jamese Camerona Terminátor 2 na plátně se člověku nepoštěstí každý den. Nová remasterovaná 3D verze filmu nám umožní posoudit, nakolik je Cameronův film už jen paměťový fetiš fanoušků osmdesátek a v čem naopak překonává současné akční filmy.Ondřej Pavlík
Křižáček (r. Václav Kadrnka, Česko, 2017)
Z českých zástupců ve festivalovém programu letos jednoznačný favorit, alespoň co se „must-see“ faktoru týče. A s předstihem je Křižáček snad i kandidát na nejartovější film s Karlem Rodenem. Domácí herecká star, bez níž se stále neobejdou ani mainstreamoví (Julius Ševčík) ani ti více umělečtí (Olmo Omerzu) filmaři, se tentokrát promění v zarostlého rytíře Bořka, který se vypravuje hledat svého uprchlého synka. Historická artová „road movie“, akademický formát, lehce surreálný nádech – podobnost se špičkovým filmem Jauja (r. Lisandro Alonso) je zřejmě náhodná, nicméně i tak předem zintenzivňuje cinefilní choutky. Po režisérových anti-ostalgických Osmdesáti dopisech se snad rýsuje další povedené české „slow cinema“.Příběh jednoho života (r. Stéphane Brizé, Francie, Belgie, 2016)
Bezútěšná sociální dramata a narativně vyprázdněné autorské filmy je občas dobré proložit něčím živějším, třeba kvalitní lyrikou. Tutéž potřebu zřejmě pocítil francouzský režisér Stéphane Brizé, který po dardenneovském, vysoce současném Zákonu trhu přišel s kostýmním Příběhem jednoho života. Adaptace románu Guye de Maupassanta po premiéře v Benátkách trochu zapadla, nicméně zisk filmově-kritické ceny FIPRESCI rozhodně budí pozornost. Podobně jako Andrea Arnold v Bouřlivých výšinách, nahlíží Brizé na klasickou látku atypicky, skrze „zúžený“ akademický formát. V impresionistickém snímku, který během necelých dvou hodin překlene téměř třicet let v životě francouzské aristokratky, podávají pozoruhodný výkon nejen herci, ale především maskéři.Továrna na nic (r. Pedro Pinho, Portugalsko, 2017)
Že se dnes v Portugalsku točí nejodvážnější a nejvtipnější politické filmy dokázal před dvěma lety Miguel Gomes se svou bláznivě dokonalou trilogií Tisíc a jedna noc. V jeho šlépějích kráčí také režisér Pedro Pinho, jehož debutová Továrna na nic rekonstruuje stávku dělníků v továrně na výtahy. Snímek natočený na 16mm v souladu s tradicemi lusofonní filmové tvorby provokativně rozrušuje hranice mezi dokumentem a inscenací. Rozjančené modré límečky v kombinaci se zcizujícím voiceoverem slibují na ploše téměř tří hodin nevšední zážitek. Podle Daniela Kasmana z magazínu Notebook byla Továrna na nic jedním z vrcholů letošního festivalu v Cannes.Vnitřní slunce (r. Claire Denis, Francie, 2017)
Vedle Dumontova elektro-rockového muzikálu Janička se v paralelní canneské sekci Dva týdny režisérů nenápadně krčila novinka uznávané francouzské režisérky Claire Denis s názvem Vnitřní slunce. Původně se proslýchalo, že jde o adaptaci Barthesových Fragmentů milostného diskurzu, ovšem nakonec šlo prý o pouhou inspiraci. Na režisérčiny poměry prý jde sice o nezvykle umírněný, v něčem až překvapivě tradičně natočený snímek, ovšem právě tato „změna stylu“ vzbuzuje zvědavost. Jak si nový film Claire Denis s Juliette Binoche v hlavní roli povede například ve srovnání s jejím starším „romantickým duelem“, Pátečním večerem?Western (r. Valeska Grisebach, Německo, Bulharsko, Rakousko, 2017)
Oproti loňskému komediálnímu megahitu Toni Erdmann by snímek Western měl být „čistším“ reprezentantem stylu takzvané berlínské školy. Populární žánry dekonstruují němečtí autorští tvůrci s oblibou. Před pár lety si takto s westernovými konvencemi pohrával Thomas Arslan ve filmu Zlato, ovšem nepříliš úspěšně. Dle nadšených kritických ohlasů z Cannes si ale režisérka Valeska Grisebach počíná o mnoho lépe. V sekci Un certain regard sice snímek nezískal žádnou z cen, ale ve výsledku patřil mezi nejopěvovanější filmy celé přehlídky.