Mr. Robot / Klub rváčů pro mileniály

Jeden z vrcholů druhé řady seriálu Mr. Robot, který aktuálně běží na stanici USA Network, přišel, když čínský ministr bezpečnosti, ve skutečnosti transsexuální hacker Whiterose, postával po boku mladé agentky FBI před svou skříní plnou exkluzivních dámských šatů a oči se mu neznatelně zamlžily dojetím. „Představte si svět, ve kterém by se 9. květen nikdy nestal,“ pronesl Whiterose s odkazem k masivnímu hackerskému útoku, v němž revolucionářská skupina F Society takřka položila na kolena největší americké banky, pilíře pozdního kapitalismu. Nešlo se přitom zbavit domněnky, že Asiatova posedlost alternativními scénáři jej v této slabé chvilce dojala především z osobních důvodů. Co kdyby se nenarodil(a) jako ženská duše uvězněná v mužském těle, ale jako plnohodnotná žena? Otázka plynutí času, který se v nepravidelných intervalech zacykluje, znovu rozvíjí nepředvídatelným směrem a současně si uchovává slepé skrvny – nezodpovězené otázky z minulosti – se tak s novými díly stává pro ambiciózní projekt Sama Esmaila jedním z ústředních řídících principů.

Jestliže loňská premiérová řada suverénně aktualizovala dvojnický narativ z Klubu rváčů, v němž mladý asociální hacker Elliot Alderson s pomocí „svého Tylera“ nakonec zásadně podlomil základy západní společnosti, druhá, pozvolněji vyprávěná sezóna je prozatím o bolestivém střízlivění ve „dnech poté“. O porevoluční kocovině, která nastává ve chvíli, kdy konečně dojde k uskutečnění vysněné, dlouho připravované operace. Jenže místo nového, lepšího světa přichází pachuť ze stále stejně mdlé, ubíjející každodennosti.

Mr. Robot je svým domovským kanálem často vyzdvihován jako výsostně autentický seriál, který skutečné události nejen věrně zrcadlí, ale dokonce je zvládá i předjímat. Když byl minulý rok koncem srpna v Americe zavražděn během přímého přenosu televizní reportér a kameraman, stanice USA o týden odložila vysílání finálového dílu, obsahujícího nápadně podobnou scénu. Oficiální stanovisko hovořilo o „pietních důvodech“, nicméně dovolíme-li si cyničtější výklad, televizním producentům se jistě protáčely v očích imaginární dolary při představě, že celá kauza jejich nečekaný letní hit ještě více zviditelní. Čím je však Mr. Robot opravdu cenný (a o čem se už veřejně tolik nemluví), je jeho vzácná ochota představit si pokus o radikální společenský převrat se všemi jeho zamýšlenými a nezamýšlenými důsledky. Neportrétovat revoluci jako vrcholný okamžik, jímž příběh končí a vše se šťastně řeší, ale naopak jako nepřehledný, notně zamotaný incident, který bez dalšího plánu ústí v ještě větší chaos.

Jestliže se o Klubu rváčů občas hovořilo jako o snímku, který v jistém velmi náhodném ohledu předznamenával zlomové události z 11. září, Mr. Robot do důsledku domýšlí situace příznačné pro druhou dekádu nového milénia. Co kdyby se aktivistům z Occupy Wall Street a internetového hnutí Anonymous podařilo ochromit světový finančnický systém? Máme si vůbec něco takového přát? Fincherův kultovní film byl zároveň symptomatickým produktem přelomu tisíciletí proto, že výjevem teroristického útoku příznačně končil – nedokázal si představit, co by mu mohlo následovat, protože se takový útok ještě reálně nestal. Mr. Robot naopak existuje v době, která v sobě hmatatelné trauma terorismu a bankovního kolapsu nesmazatelně nese, takže i samotný velký incident pro něj může být pouze startovním výstřelem k dalšímu fantazírování provázenému mnoha otazníky.

Mr. Robot si zaslouží nálepku „Klub rváčů pro mileniály“ i proto, že přesně ilustruje, k jakým změnám za posledních více než patnáct let došlo ve filmu a televizi.

Pokud jsme v roce, v němž mimochodem přišel do kin také přelomový Matrix, mohli při návštěvě kina zhlédnout autorský americký snímek, který se stane pravou generační událostí s potenciálem vstoupit do širších společenských debat, dnes tuto roli častěji plní televize. Hollywood se od té doby drasticky serializoval, mnohdy do té míry, že režiséři jsou, podobně jako v televizi, jen nájemnou silou, realizující předem jasně nalajnovaný, výrobní koncept frančízových univerz.

Do televizního prostředí naopak přichází výrazné osobnosti, které zde mohou uskutečňovat svoje autorské projekty na mnohem prostornější ploše seriálových dramat, aniž by přitom musely výrazněji slevit ze stylistické propracovanosti. Mr. Robot je proto seriálem, který by nemohl vzniknout jindy než právě teď – je výstižným emblémem transformací, kterými dnes prochází nejen západní společnost, ale také čím dál provázanější televizní a filmový průmysl.