Karlovy Vary: Pustina je příliš hezký seriál o nehezkých věcech

6. 7. 2016 / Ondřej Pavlík
Exkluzivní karlovarská premiéra prvních dvou epizod očekávaného seriálu Pustina potvrdila, že koncept "kvalitní" televize je pro HBO čím dál více vyprázdněným souborem osvědčených ingrediencí. Temnotou nasáklá minisérie z česko-polského pohraničí sice zdařile napodobuje "look" pochmurných televizních dramat, ale citelně jí chybí poutavý, originální a mnohovrstevnatý scénář.

Od úvodu přitom autoři ukazují, že jsou nejen dobře obeznámení s konvencemi kriminálních seriálů, ale že se je dokonce chystají podvracet. Střídající se záběry na chlapce prchajícího podzimním lesem a ženu nahlašující policistovi, že někdo z jejího bezprostředního okolí zmizel, nás automaticky nabádají, abychom si obě věci spojili. Záhy ale vyjde najevo, že starostka Sikorová (Zuzana Stivínová), která žije s dětmi v jakémsi chátrajícím hospodářství, ve skutečnosti postrádá oslíka Froda a že její syn je v pořádku. Patřičně zmučenou mrtvolu osla posléze objeví pátrácí tým v blízkém lese. Jenže aby záhadným zmizením nebyl konec, ztratí se starostčina dcera, dospívající Míša. O detektivní zápletku je, minimálně pro úvodní díly, postaráno.

Jenže Pustina nechce být "pouze" temnou televizní kriminálkou, jakých v posledních letech vznikla celá řada. HBO seriál popisuje jako "dramatický příběh rodiny, odvíjející se na pozadí vesnické komunity, která se v extrémní situaci ocitá na prahu vlastního zániku." V traileru zahlédneme sugestivní sousloví "místo, kde můžete přijít o všechno". Tematický přesah do roviny politického dramatu slibuje dějová linie kolem referenda a dalšího směřování obce, jež však v prvních dvou epizodách nedostala moc prostoru. Slibované extrémní situace tak mezitím obstaral zejména bývalý manžel Sikorové (Jaroslav Dušek jako padlý new-age bohém), bipolární podivín, který si to v manických fázích rozdává ve své odlehlé chatě s prostitutkami.

V obou případech jsou to opravdu jen přísliby a náznaky, které se můžou, ale nemusí ve zbylých třech čtvrtinách seriálu rozvinout a propojit do komplexního celku. V tuto chvíli to vypadá spíše na druhou variantu. Absenci soustředěnějšího pojednání o problémech lidí živořících na okraji společnosti prozatím vynahrazuje koňská dávka vulgarit a prvoplánově šokantních situací. Pustinu a její vztah ke "špinavé realitě" nejlépe vystihují scény, v nichž postava Evy Holubové útrpně posedává na záchodě a pak to ještě okomentuje, že "má sračku".

Kanonádu sprosťáren, dokazující, jak je všechno v Pustině "fakt na hovno", přitom doplňují vycizelované kompozice Štěpána Kučery. Ty jsou na jednu stranu jednoduše krásné a na naše televizní poměry opravdu nevídané, ale chudobné, veskrze bezútěšné prostředí severočeského zapadákova zároveň nemístně estetizují. Seriál tak ze všeho nejvíc působí jako produkt, který vymyslela hromada kreativců v městských klimatizovaných kancelářích, aniž by ovšem páchli na místa, o nichž píší a točí, nebo měli alespoň zájem se zabývat reálnými aktuálními problémy. Pustina je seriál o drsných věcech, jejichž podání je ale uzpůsobené tomu, aby vyhlížely jako dostatečně dráždivé, ovšem v jádru neškodné atrakce.

Uspokojivě rozkrýt důvody toho, proč Pustina vypadá právě tak, jak vypadá, asi v tuto chvíli nemůžeme. Přesto si dovolím dva potenciálně klíčové faktory zmínit. Z proslovu mladého scénáristy Štěpána Hulíka před úterní projekcí se dalo mezi řádky vyčíst, že vývoj Pustiny lemovala řada nesnází, které tvůrci museli překonávat. Hulík dostal od HBO znovu důvěru poté, co jako debutant výrazně zabodoval s třídílným Hořícím keřem o událostech následujících upálení Jana Palacha. Jenže zatímco tady se mohl opřít o svoje důkladné znalosti historického kontextu normalizace, kterým se již dříve zabýval ve své knize, v případě Pustiny už tento luxus neměl a zřejmě se musel více podřizovat kreativnímu dohledu ze strany HBO. Jeho nový scénář tak tone v blíže neurčeném bezčasí, vyplněném několika klišé jako vytrženými z příručky pro začínající autory Quality TV (nechybí násilí, sex, tajemno).

Vzezření minisérie pak podle všeho zásadně ovlivnil jeden z režisérů Ivan Zachariáš (druhým je Alice Nellis). Autor mnoha reklam a festivalových znělek sice Pustině vtisknul parádní vizuál, ale se stylem už nedokázal pracovat významotvorně či jakkoli překvapivě. V kombinaci s nepřesvědčivým scénářem tak vznikl příliš hezký seriál o nehezkých věcech, který zatím postrádá potřebnou dávku ambivalence.

Letošní televizní podzim tedy můžeme očekávat s opatrnou zvědavostí. Potřebný náboj dodá říjnovému uvedení Pustiny i to, že Česká televize v téže době uvede svůj nový seriál Rapl od tvůrců Cirkusu Bukowsky. Půjde přitom o velmi podobnou látku - kriminální příběh z pohraničí, plný drog, sexu a temnoty. Bude zajímavé sledovat, jestli náhodou veřejnoprávní televize svého kabelového konkurenta nepředčí. Soudě dle úvodních dílů Pustiny není bez šance.

Zpět

Sdílet článek