Značka Evropa / Rodinný film

Domácí filmová kritika za posledních pár let vytvořila poptávku po českých filmech, které lze poměřovat se zahraničními snímky uváděnými na prestižních filmových festivalech. Loni vzniklo několik filmů, které na tuto poptávku odpovídají, jako David Jana Těšitele nebo Schmitke Štěpána Altrichtera. Největší aplaus od recenzentů ale sklidil celovečerní debut Olmo Omerza Rodinný film, který se promítal na prestižní přehlídce v San Sebastianu.

Příznačné pro české recenze filmu je, že sice mluví o tom, že má „evropskou bravuru“ nebo že je to dílo „moderního evropského stylu“, ale nesrovnávají ho s žádnými konkrétními současnými evropskými, potažmo festivalovými filmy. Jako by evropskost byla abstraktní, jednoznačně pozitivní kvalita, vztažená vůči negativní „pouhé“ českosti. Když Omerzu v rozhovorech říká, že jeho film „není o nezodpovědných bohatých“ a „je to film pro všechny“, protože „se nechce zaměřit jenom na jednu generaci, všichni se s ním můžou ztotožnit, protože se týká rodiny a rodinných problémů“, zní to podobně podezřele. Obzvlášť vzhledem k tomu, že jeho film vypráví o rodině, která je evidentně velmi bohatá. Debatě kolem Omerzova filmu a vůbec kolem nároku, aby české filmy byly více „evropské“, by přitom prospělo, kdybychom dokázali Rodinný film přesněji lokalizovat v trendech současné evropské kinematografie.

Žádné konkrétnější srovnání nenajdeme kupodivu ani v zahraničních recenzích. Pouze Screen Daily velmi odvážně zmiňuje Michaela Hanekeho a Rubena Östlunda, což je už na první pohled příliš elitní klub na to, aby do něj Omerzu snadno zapadl. Zahraniční texty se ale také, celkem pochopitelně, soustředí na konkrétnější charakteristiky. Často zmiňují důležitou paralelu mezi lidmi a zvířaty, kterou Rodinný film rozehrává v řadě motivů, od úvodní scény s přírodopisným dokumentem až po výraznou úlohu, kterou v příběhu hraje pes vlastněný ústřední rodinou. Tvůrci skutečně nesměle naznačují jakousi naturalistickou perspektivu, která chce člověka vidět především jako instinktivně jednajícího živočicha, pro kterého je kultura a jazyk vlastně jen prostorem zdůvodňování a ospravedlňování vlastního biologicky determinovaného jednání. Tahle perspektiva se dobře doplňuje s tím, jak si Omerzu dlouhodobě libuje ve scénách dysfunkční, zadrhnuté a nicneříkající komunikace mezi postavami. Jeho předchozí hodinový, zaumný snímek Příliš mladá noc, i „chcípácký“ bakalářský film Druhé dějství si na ní zakládaly. Scény, kde komunikace vázne, nebo kde se zdůrazňují propasti mezi jednotlivými postavami, Omerzu točí čím dál přesvědčivěji a naléhavěji. Nejsilnějšími záběry z jeho nového filmu jsou ostatně obrazy psa, který se ocitne v totální izolaci na opuštěném ostrově a vyhlíží své ztracené blízké.

Stejně tak má dlouhodobě problém tyto scény zasazovat do smysluplnějších dějových rámců. O finálním twistu ohledně skutečných příbuzenských vztahů postav Rodinného filmu jeden zahraniční kritik trefně poznamenal, že vypadá, jako by vypadl z nějaké telenovely. To, že ho Omerzu ztvárnil emocionálně utlumeným a lakonickým způsobem, nemění nic moc na tom, jak vykonstruovaně a přehnaně dějový zvrat působí. Problematický může být i způsob, jakým film zobrazuje bohatou pražskou mládež. Omerzu ji předvádí jako upírské společenství okázalé nudy a vyprázdněnosti, kde jediné, i když také nepříliš uspokojivé, povyražení představuje citová manipulace s druhými. Jeho postavy jsou permanentně skleslé, deprimované a viditelně nespokojené, čímž se vytváří sice krajně kritický, ale také krajně jednostranný a vlastně konvenční obraz. Stejně jako v Příliš mladé noci i tady Omerzu dokonce neváhá do děje zapracovat největší klišé spojené s tímto tématem – hudbu, videohry a alkohol jako hlučné a agresivní přehlušovače této vnitřní prázdnoty.

Pokud bychom chtěli v současné evropské kinematografii hledat kontext, do kterého by Rodinný film zapadl, rozhodně by to nebyla festivalová filmařská elita, ale spíš halda vztahových a odpsychologizovaně psychologických dramat o citových problémech dobře situovaných hrdinů. Je to rozhodně krok mimo úzké hranice současné české kinematografie, nicméně je dobré i vědět, jakým směrem se při svém výletu mimo domácí mantinely vlastně vypravil.