Líbivý transsexuální akademismus / Dánská dívka
Základní potíž děl spadajících do queer škatulky spočívá v tom, že zdaleka ne všechna dokáží zaujmout i nad rámec stále svým způsobem provokativního tématu. Nový film Toma Hoopera Dánská dívka se proto mimo něj vztahuje i k časoprostoru mezi světovými válkami, který ztvárňuje znatelně konzervativním způsobem. Záměr zpracovat osudy dánského malíře Einara Wegenra, který se díky chirurgické změně pohlaví změnil v ženu jménem Lili Elbe, je sice sám o sobě chvályhodný, ale jeho zpracování lze jen sotva brát za přínosné.
Selhává totiž na tolika úrovních, že únosná koherence výsledku je vlastně docela překvapivá. Původní román Davida Ebershoffa, skutečným událostem notně vzdálený, adaptovala britská scenáristka Lucinda Coxon. V minulosti sice pobavila kriminální komedií Neřízená střela, ale její nejnovější práce má mnohem více společného s kýčovitou variací na červenou knihovnu nazvanou The Heart of Me. I Dánskou dívku si nejlépe užijí fanoušci brakoidní romance, mimo jiné kvůli tomu, že skutečně vyhrocený konflikt narušující jednotvárný tok dění ve filmu se zarážející pohodlností absentuje. Příběh prvního člověka, který prodělal operativní změnu pohlaví, a jeho empatické manželky se odehrává ve zvláštním vakuu. Většinu sekvencí obklopují pouze zdi jejich podivně proměnlivého domu. Když už své názory přece jen konfrontují s okolím, na druhé straně dialogu stojí bez výjimky lidé sice bezradní, ale chápaví a stejně bezelstní jako ústřední pár extravagantních malířů. Jednotlivé figurky kolem této dvojice touží po lásce nebo úspěchu, tedy tom, čeho se jí dostalo měrou vrchovatou, ale štěstí ani tak nenalezla. Je s podivem, že si snímek tak plný podobných klišé vysloužil potlesk ve stoje na benátském festivalu a vějičku jedné z událostí sezóny.
Konec Einara Wegenera a zrození Lili Elbe jsou v Dánské dívce znázorněny co možná nejsrozumitelněji, takže o samotném fenoménu transsexuality nám ve skutečnosti neřeknou nic zajímavého. Stírání hranic mezi oběma identitami se projevuje pouze skrze návodné dialogy a změny kostýmů, herecky prodělává postava vývoj spíše marginální. Dominantní užaslý výraz v její tváři provází jednotlivé situace bez ohledu na aktuální míru její proklamované křehkosti. Její rozpoložení přibližuje film výhradně skrze labilní stavy a zmatené repliky vtočené do klubka pofidérních banalit domnělé schizofrenie. Diagnózy Einarových psychiatrů, které ve filmu zazní a které operují s podobnými jednoznačně „deviantními“ pojmy, vlastně nechtěně charakterizují hlavní postavu filmu celkem trefně. Naléhavost jejího útěku z ordinace si tudíž nezadá se scénou přepadení v parku. Obě pasáže jsou diletantským emočním kalkulem bez jakéhokoli vlivu na temporytmus vyprávění. A je docela jedno, v jak fotogenických plenérech nebo interiérech se odehrávají.
Srovnání se základními milníky queer kinematografie Dánskou dívku sráží ještě o stupeň níž. O bytostech narozených s nesprávným pohlavím nevypoví navzdory otravně důkladné popisnosti nic alespoň trochu zajímavého. Konstatuje, že takoví lidé žili i v dobách relativně dávno minulých a že hledání jejich sexuální identity ovlivňuje i jejich nejbližší, ale s touto „informací“ nejen začíná, ale také končí. Do převratného čtení transsexuality měly daleko i americké snímky typu Kluci nepláčou nebo Transamerika, ale minimálně v prvním případě nestály a nepadaly pouze s ní. O kultovních obskurnostech typu The Rocky Horror Picture Show nebo pozdějšího Dobrodružství Priscilly, královny pouště nemluvě. Jejich osobitá afektovanost načrtla mnohem inspirativnější cestu transgenderového filmu. Cestu natolik nonkonformní, že se po ní málokdo odváží vydat.
Nejvíc paralel co do traktovaného příběhu nabízí Dolanův Laurence Anyways, náročné dílo prostoupené jasnou tvůrčí vizí. Tedy něčím, co Dánské dívce absolutně chybí. Čekat ji právě od přechvalovaného rutinéra Hoopera, který mimo jiné nezvládá ani práci se snaživými herci, ani nahodilou mizanscénou, zůstává minimálně prozatím zbytečné. Odevzdání Alicie Vikander i Eddieho Redmaynea jejich rolím je sice patrné, ale vodopád umělých slz kanoucí mezi ledabyle uspořádanými rekvizitami ho i tak odsuzuje k protivně líbivému akademismu.