Lekce z periferie / Oheň na moři

Italský portrétista komunit z geografických i společenských okrajů Gianfranco Rosi se postaral o první velkou filmovou událost letošního roku. Jeho snímek Oheň na moři (Fuocoammare) zachycující život na středomořském ostrově Lampedusa ležícím blízko afrických břehů, na kterém za posledních několik let přistálo na čtyři sta tisíc migrantů, získal hlavní cenu na právě skončeném Berlinale. Film byl bezesporu prvořadou událostí letošního festivalu. Ve svém zdůvodnění porota festivalu případně uvedla, že film je zosobněním toho, čím Berlinale je – festivalem vyzdvihujícím díla s výrazným občanským postojem a rozhodujícím často ve prospěch umění s angažmá v současném dění, které je tématem i pro politiku.

Už ve svých předchozích dvou filmech – mozaice obrazů ze života podél římského dálničního okruhu nazvané Sacro GRA a dokumentu Pod úrovní moře (Below Sea Level, 2008), který přibližuje komunitu žijící bez zdroje vody a elektřiny stranou společnosti v kalifornské poušti – projevil Rosi mimořádný cit pro svéráz okrajových míst, jejichž genia loci vytváří především společenství místních lidí. Vybrané postavy – v případě Ohně na moři především dvanáctiletého chlapce Samuela – pozoruje v pečlivě komponovaných záběrech, které svědčí jak o atmosféře blízkosti, jíž režisér a kameraman v jedné osobě dokázal při natáčení navodit, tak o „řízené observaci“ jako jeho hlavní metodě. Vyhýbá se rychlým pohybům kamery a často portrétuje figury izolovaně, aby je zachytil v jejich intimitě, vnitřním dialogu a soustředění. Preferuje vystižení stavu věcí před zachycováním změn. V Ohni na moři rozpracovává své základní postupy a vstupuje mnohem intenzivněji do dialogu s aktuální geopolitickou situací. Význam periferní evropské oblasti nabývá v momentu historické krize spojené s aktuálními vlnami přistěhovalců mimořádného významu – ve vztahu k „centrálním“ evropským hodnotám i povaze hranic mezi kulturami i lidmi.

V době, kdy Evropa diskutuje o tom, zda je dostatečně silná, aby zvládla množství přicházejících uprchlíků, a část států staví pohraniční ploty, volí Rosi za hrdinu Samuela, od něhož se žádného názoru na uprchlíky nedočkáme. Portrétuje jeho dětství na malém, tradičně rybářském ostrově. Jeho hry, záliba ve střelbě z praku, hypochondrické chování u lékaře i mořská nemoc jsou obrazy života nezasaženého migrační krizí. Zároveň v době obrovského pohybu lidí mezi kontinenty samozřejmě nelze o migraci nemluvit. Uplyne nicméně nejméně čtvrt hodina, než se v obraze objeví některý z migrantů. Do té doby režisér sice nechává tušit dramata odehrávající se ve vlnách, ale seznamuje nás především se Samuelem, jeho rodinou, lékařem Bartolim i místním rádiovým DJem. A ještě mnohem víc času uplyne, než vidíme šokující záběry zubožených uprchlíků zachráněných italskou pobřežní stráží. Při sledování Rosiho filmových obrazů se tak nevyhnutelně ptáme: na co hledíme, když v uprchlické krizi nehledíme na uprchlíky, ale na (jimi údajně otřesenou) evropskou normalitu?

V době, kdy Evropa na mnoha úrovních diskutuje o svých hodnotách, snad můžou některé obrazy – například – ve své odlehčenosti působit na část diváků provokativně nezúčastněně. Vyvažuje je ale zpověď doktora Bartoliho, který svou hippokratovskou službu bere s plným nasazením jako úděl, o čemž ho slyšíme dojemně mluvit, ale sledujeme i jeho vstřícné zacházení s těhotnou migrantkou, která nerozumí žádné z evropských řečí. Díky mimořádně dramaturgicky zvládnutému střihu a přesouvání pozornosti mezi jednotlivými postavami a prostředími vzniká esej ne o migraci, ale o Evropě v době migrace. Střihač Jacopo Quadri, Rosiho stálý spolupracovník, upřednostňuje menší množství delších scén před dynamičtějším střihem a film rytmizují a ukotvují návraty na stejná místa – Samuele se vrací ke stejným stromům, potápěč na stejné pobřeží, sicilské rádio jedna z žen poslouchá u kávy ve své kuchyni. Odtud si také objedná u DJe píseň, která dala filmu jméno. Čas dostává díky návratům na stejná místa cyklický charakter.

Gianfranco Rosi svým zájmem o lidské i lokální odlišnosti a pochopením pro ně divákům připomíná, jak se periferní, pozapomenutý kout evropské civilizace může při změně globálních podmínek rychle stát ohniskem dění. Že Evropu definují její (svojské, chudé) okraje stejně, možná i víc než (mocenská, kulturní a dění koncentrující) centra. Rosi tak svými filmy mimo jiné posiluje pocit sounáležitosti centra a periferie. V poušti žijící komunita (Pod úrovní moře) prověřuje americká občanská práva i principy, lidé kolem dopravní tepny (Sacro GRA) svědčí o civilizačních nemocech i životaschopnosti více než při pohodlnějším životě v lépe „občansky vybaveném“ centru města. A život na Lampeduse má tuhý kořínek. Jde dál, nic jiného mu ostatně ani nezbývá. Nehroutí se pod enormním přílivem nových lidí, kteří se po strastiplné cestě chtějí stát jejími novými obyvateli. Evropa v Ohni na moři je schopná soucitu a má svůj svéráz, který ji definuje. Na Lampeduse ho spoluvytváří rybářské dědictví předávané v rodinách, malá komunita zhruba šesti tisíc obyvatel, samotná středozemská krajina obklopená mořem anebo hudba.

„Rybáři z Lampedusy se naučili přijímat a využívat všechno, co přichází z moře,“ řekl režisér o svém filmu. „Měli bychom si z toho vzít příklad.“ Oheň na moři (naštěstí) tak explicitní není, neudílí lekce, ani nevolá po konkrétních politických řešeních. Naléhavost jeho obrazů je nakonec mnohem výmluvnější. Ať už mají diváci Rosiho filmu obavy o budoucnost Evropy, nebo ne, měli by být s Ohněm na moři konfrontováni nyní a za několik let znovu.