Naši furianti aneb Vizuální obrození českého filmu?

Sezónní vzestup mladých českých tvůrců a debutantů k vratkým hřebenům ne/naplněných ambicí přinesl toliko potvrzení jednoho diváckého dojmu: nové české snímky lépe dbají „o obraz“ a daří se jim dostihovat evropský vzorník stylů. Výroční Čeští lvi ale v příliš bojácných nominacích řadu kameramanských talentů nezviditelnili a Cenám české filmové kritiky konkrétní technická kategorie chybí. Příliš možností, jak výkon a specifika tvůrčích cest nastupující generace kameramanů připomenout, se v oficiální sféře nenabízí. Bez kameramana však styl nevzniká – to platí již od expresionismu či nových vln po metodický realismus a plovoucí záběry digitální éry. I česká scéna dnes začíná připomínat houštinu furiantů, kteří se nezdráhají předvádět své dovednosti.

Podlehnutí důmyslné či barevně funkčně vymezené obrazové stránce – takovému efektu se divák rád neubrání, dokáže-li film před ním ožít v ucelené suverenitě či magii, kdysi nazývané fotogenií. V post-klasické kameramanské svobodě však kromě otázky analogové/digitální proměny, jež je stále relevantní ve fázi volby materiálu k natáčení, vychází jako existenciální motiv účelnost a vnitřní vývoj zvolené „stylizace“. Nekonečné kopírování odkoukatelných postupů, ať už klasického hollywoodského záběrování či...