Mel Gibson a vršek ledovce
Začátek letošního ročníku karlovarského filmového festivalu byl ve znamení otázky, zda si Mel Gibson zaslouží udělení Křišťálového glóbu. Jde ovšemže o typický náhradní problém, který pravidelně nastolují bulvární média. Cena Melu Gibsonovi je jen variantou přípravy telete (či čehokoli jiného) na slavnostní párty v restauraci hotelu Pupp nebo bývalých návštěv festivalu politickými pohlaváry a jejich chotěmi. Podrobně rozebírat režijní a herecké kreace či hulvátské chování a xenofobní výroky Mela Gibsona nemám potřebu. Ostatně před pár dny je výstižně pojmenoval Kamil Fila ve svém sloupku v Respektu. Pokud někdo Gibsona považuje za “rebela” má to asi podobnou vypovídací hodnotu (o něm, ne o Gibsonovi) jako když kdysi jedna účastnice tuzemské reality show nazvala jakéhosi kluka “rebelem”, neboť prý říká dívkám na potkání “roštěnky”.
Pokud má “případ Gibson” pro mne jakousi zajímavost, pak jako pars pro toto. Cena karlovarského festivalu je sice údajně udělována za “mimořádný umělecký přínos světové kinematografii”, ve skutečnosti je však oceněním za to, že se “známé jméno” - zpravidla pocházející z angloamerické, přesněji řečeno hollywoodské oblasti - obtěžovalo a do Var přijelo.
Gibson přitom pochopitelně není zdaleka prvním pochybným vyznamenaným v polistopadové historii festivalu (o té starší se v této souvislosti nemá cenu zmiňovat). Rozdíl mezi (třeba) Robertem Redfordem či Judi Denchovou na jedné straně a Melem Gibsonem či Sharon Stone na straně druhé by se zajisté dal argumentovat, myslím, že by však stačilo jej ze strany festivalového vedení vycítit – a chovat se podle toho. Koneckonců, že o nějaký umělecký přínos pro světovou kinematografii nejde, dokládá i drtivá převaha herců-celebrit mezi oceněnými. Režiséři, scenáristé, výtvarníci, autoři hudby, ale i producenti mají tu smůlu, že nenosí “známá jména” a nedají se “prodat” do sdělovacích prostředků...
Střihače neprodáte
Každý seznam laureátů hovoří sám za sebe: jestli jej máme brát vážně či nikoli. Já se kupříkladu vůbec nevzrušuji nad nositeli Nobelovy ceny za mír. Pokud ji např. mohl dostat Jásir Arafat, Menachem Begin, Barack Obama na počátku svého prezidentského mandátu, Michail Gorbačov na konci svého mandátu, či organizace, které dělají jen to, co mají v popisu práce (mírové síly OSN, přímo OSN či Evropská unie), octne se i občas vybraný úctyhodný nositel v podivné či rovnou nepříliš vábné společnosti.
Naproti tomu laureáty Nobelovy ceny za literaturu každoročně netrpělivě vyhlížím. Tato cena si uchovává svou prestiž a získávají ji seriózní, většinou špičkoví kandidáti, jakkoli při rozhodování je občas znát taktizování poroty (ovšem nesrovnatelně méně než v případě “mírové Nobelovky”) a i zde občas dojde k problematickému verdiktu.
Každý může mít samozřejmě trochu odlišný názor na to, zda Oscary, Evropské filmové ceny či České lvy lze přiřadit v tomto směru spíš k Nobelově ceně za mír či za literaturu. Karlovarský Křišťálový glóbus za “umělecký přínos pro světovou kinematografii” je však zcela nepokrytě jen záminkou jak upozornit na sebe, svůj “podnik”, případně i danou osobnost (vzhledem k její leckdy klesající prestiži) a schopnost ji "splašit". Letošní Mel Gibson tento problém jen zviditelnil, neboť se stal vyčnívajícím vrškem obvykle pod hladinou ponořeného ledovce.
Takže místo bulvární otázky, týkající se chování Mela Gibsona, lze vznést jinou, týkající se díla jeho a jemu podobných. Je vůbec slovo "umělecký" zde na místě? Nebo je možno položit ještě jinou, obecnější, bernhardovskou otázku: Je to komedie? Je to tragédie? Či sama tato otázka už byla vyřešena a jde o coniunctio, coincidentia oppositorum?