Padilhův marný boj s ratingem / RoboCop
„Je to peklo. Z deseti nápadů mi devět zatrhnou,“ zoufal si údajně režisér José Padilha svému brazilskému kolegovi Fernandu Meirellesovi, když v Hollywoodu chystal natáčení nového RoboCopa. Zápasil přitom s podobnými větrnými mlýny jako holandský provokatér Paul Verhoeven, jehož stejnojmenný, groteskně násilný snímek z roku 1987 dostal od Americké filmové asociace jedenáctkrát rating X a až poté přístupnější R. Padilha ani nemusel film přestříhávat – studio jej od začátku směřovalo ke krotší verzi, což brzy způsobilo poprask mezi fanoušky, kteří si aktualizaci kultovní klasiky nedokázali představit bez patřičně krvavých cákanců. Klást automaticky rovnítko mezi brutalitu a kvalitu je ale samozřejmě nesmysl. Padilhův RoboCop se nadto vydává jiným směrem než Verhoevenův. Je ovšem zajímavé srovnat, jak si obě autorské osobnosti s toutéž látkou poradily, zvlášť když šlo současně o jejich první setkání s limity hollywoodské produkční kultury.
Pokud filmový rating zasahuje do žánru akční sci-fi, citelně se dotýká zejména speciálních efektů a celkového výtvarného řešení. Verhoeven se v RoboCopovi výrazně opíral o brakovou estetiku, jejíž absurdní nadsazenost posouvala fašisticky laděný scénář do polohy sardonické satiry korporátní reaganovské Ameriky. Snímek si tak ponechal dostatečnou míru subverze navzdory nuceným úpravám. Přestřelky s odpadávajícími končetinami a rozleptanými obličeji zdůrazňovaly hollywoodské zaujetí násilím a zároveň obnažovaly bezcitnost kapitalismu. Padilhův RoboCop ale existuje v době „kapitalismu s lidskou tváří“, v době digitálních triků, jež mají často zahlazovací funkci a oproti těm praktickým jsou málokdy až hmatatelně odpudivé. Nemuselo jít nicméně o nezvratné omezení, jelikož ke zpodobení systému založeného na předstírané humánnosti by aseptický digitál mohl být nástrojem více než vhodným.
Jít cestou důsledného zahlazování čehokoli rušivého by se v novém RoboCopovi nabízelo i proto, že během přerodu v „dokonalého“ vymahače zákona se tady Alex Murphy ocitá ve stadiu iluze svobodné volby. Jak se navíc dozvídáme od Pata Novaka, moderátora televizní show s agresivní rétorikou upomínající na republikánské Fox News, USA v tomto fikčním světě vyvážejí armády robotických vojáků s cílem udržet globální pořádek a minimalizovat přitom ztráty na životech. Hned v první, reportážně pojaté scéně z Teheránu, v níž americké drony potlačují povstání tamních vzbouřenců, snímek naznačuje, že by nabízenou ideologickou perspektivu mohl reflektovat i formálně. Těsně předtím, než jeden z robotů zlikviduje íránského chlapce, totiž kamera uhne alibisticky stranou. Motiv nenápadné cenzury ale film nerozvíjí systematicky, když se k podobné taktice znovu uchýlí až ve své druhé polovině, ve zcela zatemněné a nepřehledné scéně RoboCopova zátahu na drogovou mafii.
Stejně tak je ale na Padilhově snímku patrná snaha vzepřít se nízkému ratingu a testovat jeho mantinely. Když Murphy po osudové transformaci prvně vidí zbytky svého těla, vzbuzuje pohled na jeho osamocené pulzující plíce mrazivé zděšení. Následná videoherně pojatá akce, která bojiště krátce ukazuje v primitivních grafických náčrtech, pak působí jako z jiného filmu. Ačkoli chápu, že v popisovaných kontrastech byl jistý tvůrčí záměr, nevyrovnanost tónu RoboCopovi spíše škodí. Pokud tedy Verhoevenův film ztělesňoval zvrhlou logiku tehdejší sociopolitické reality a dováděl ji do naprostých extrémů, Padilha totéž dělá jen z části…a na komplexnější studii vyhrocených systémových jevů, o jakou se pokoušel ve svých Elitních jednotkách, tu zřejmě neměl dostatek tvůrčí svobody. Skutečně radikální akční sci-fi, jenž by o svazku kapitalismu a virtuality zvládalo podnětně vypovídat, je proto opět třeba hledat mezi béčkovými tituly, kterým na tomto poli dodnes vládne formálně punkový a tematicky bohatý Gamer režisérského dua Neveldine & Taylor.