Zaklepe bezdomovec na domovní dveře a povídá…/ Borgman

Režisér Alex van Warmerdam říká, že miluje škodolibé vtipy, a jeho vrcholné snímky Abel, Seveřané, Malý Tony a Poslední dny Emmy Blankové předvádějí brilantní studie mezilidských vztahů založené na stupňujících se poťouchlostech a naschválech. Se svým osmým filmem Borgman ovšem učinil nejen výrazný skok mezi filmařskou elitu tím, že se dostal do prestižní soutěže festivalu v Cannes, ale zároveň provedl znatelný úkrok stranou od své dosavadní tvorby.

Snadno by se dalo napsat, že terčem Warmerdamova škodolibého žertu jsou tentokrát samotní diváci. Stejně lehko při přemýšlení o Borgmanovi naskakuje i fráze o „narušování diváckého komfortu,“ ze které se už pomalu stalo zaklínadlo, jímž lze obhájit ledacos. Stejným směrem vedou i nejčastější komparace používané v recenzích snímku, které Warmerdamovu novinku přirovnávají k Hanekeho Funny Games a k Lanthimosovu Špičáku. Zkrátka se nám naznačuje, že budeme mít co dělat s dalším filmem, který je nesrozumitelný a odtažitý a je to tak v pořádku. Právě vzhledem k tomu, s jakými filmy je Borgman srovnáván a jak moc se liší od režisérových starších snímků, ale stojí za to nebrat jeho enigmatičnost automaticky jako pozitivum. Právě sveřepá zakuklenost jeho vyprávění může totiž být důvodem, proč nakonec prohlásit, že jde o režisérův nejméně vyrovnaný film.

Snímek o podivném bezdomovci, který se vetře do vnitřně už tak dost rozložené rodiny a s pomocí svých kumpánů se jí dostává stále hlouběji pod kůži, obsahuje několik mimořádně silných scén a potenciálně pozoruhodných motivů. Zejména uhrančivý úvod, kdy je celá Borgmanova banda vyhnána ze svých podzemních úkrytů, působí jako fascinující surreálná vize i funkční metafora na paranoii „spořádané“ společnosti vůči sociálně vyloučeným. Podobně plán Borgmanovy „invaze do soukromí“, který snímek postupně sleduje, zpočátku vyznívá jako mrazivá přehlídka situací ukazujících křehkost stávajícího společenského řádu tváří v tvář síle, která je ochotná porušovat jeho pravidla. Mimochodem právě tento proces, kdy Borgmanova tlupa nahrazuje konvenční společenský řád rodiny jiným, cizorodým a ve filmu jen naznačeným uspořádáním, sbližuje Warmerdamovu novinku spíš s žánrem hororu (především subžánrem filmů o satanistických sektách), než s thrillerem, do nějž bývá snímek někdy řazen.

Podobně povrchní a zrádná jsou i přirovnání k Funny Games a Špičáku. Warmerdamův film je totiž ještě mnohem odtažitější než oba zmiňované tituly. Hanekeho výtvor lze rozklíčovat jako filmový manifest proti určitému způsobu zobrazování násilí v infotainmentu a popkultuře, Lanthimosovy snímky se zase prostřednictvím nonsensových „řečových her“ zabývají vztahem jazyka a lidského chování. U Borgmana je celkem jisté, že se nevztahuje ani k jednomu z obou uvedených témat. Obtížnější je ale už určit, co je tedy „jeho tématem“. Spektrum interpretací a žánrových zařazení filmu se v různých recenzích liší od sociální satiry po archetypální příběh o principu všeho zla. Na Warmerdamův film přitom lze naroubovat obě zmíněné charakteristiky a nadto ještě lecjaké další.

Problém filmu je v tom, že většina toho, co předkládá, je buď velmi polopatická, nebo obtížně srozumitelná. Brzy nám dochází, že základním východiskem hry filmu s divákem bude to, že o Borgmanově tlupě se nedozvíme téměř nic než řadu náznaků, které podněcují otázky a nedávají na ně žádné odpovědi. K ničemu dalšímu než k posloupnosti interpretačně otevřených scén vedoucích k neméně nevysvětlitelnému konci se ovšem film nedopracuje. Do značné míry tak zůstává vlastně u exhibice schopnosti vystavět více či méně působivé situace evokující nejasné tajemství či hrozbu. Napětí se navíc ke konci spíš rozmělňuje, než že by kulminovalo a naprostý závěr vlastně jen naplňuje standardní scénář mysteriózních hororů. Neuspokojivý a divácky nekomfortní ale film není způsobem, který by byl nějak tvůrčí. Chybí mu jak silný ústřední motiv, který by zastřešoval celé unikavé vyprávění, tak dráždivost z náznaků tušeného, které nemá být plně odhaleno. Smysl Warmerdamova poťouchlého žertu jako by tentokrát také zmizel kdesi v tušených hlubinách pod povrchem, který nám jeho snímek přímo ukazuje.