Dichtung und Wahrheit / České století, problémy a možnosti / Blog
Televizní cyklus České století, jehož první část (zbylé 4 díly by měly být uvedeny asi za rok) jako prestižní záležitost odvysílala Česká televize, se dá nazírat z mnoha úhlů pohledu. Podstatné a do značné míry shrnující jsou však dva: pohled historický a pohled filmový. Zaměříme se na jeden po druhém, byť spolu – jak se ukáže – úzce souvisí.
Televizní cyklus České století, jehož první část (zbylé 4 díly by měly být uvedeny asi za rok) jako prestižní záležitost odvysílala Česká televize, se dá nazírat z mnoha úhlů pohledu. Podstatné a do značné míry shrnující jsou však dva: pohled historický a pohled filmový. Zaměříme se na jeden po druhém, byť spolu – jak se ukáže – úzce souvisí.
I.
Z historického hlediska lze zajisté hledat v Českém století nepřesnosti a zkreslení: to je především úkol pro odborníky, podrobně se zabývajícími pojednávanými obdobími českých dějin. Připomeňme, že hlavní autor scénáře Pavel Kosatík (spolu s režisérem Robertem Sedláčkem) není vystudovaný historik, ale historizující publicista (vzděláním právník). Jak o tom však svědčí jeho dosavadní knihy (četl jsem ale jen některé), jde o schopného a seriózního autora, který nepodléhá pokušení bulvarizace a senzacechtivosti a snaží se vidět své postavy komplexně, se všemi rozpory. Třeba v knize o Janu Masarykovi (spoluautor Michal Kolář) se Kosatíkovi podařilo vyvarovat pokušení předvést čtenáři stereotyp bodrého “Honzy” a hájit jeho selhání. Kosatík je ve své knize věcný, bez předsudků, nesoudí, nehaní ani nechválí. Jestliže Jan Masaryk vychází z textu v podstatě jako slaboch, pak je to zásluha řeči faktů. Současně Kosatík svému hrdinovi přiznává jeho závěrečný statečný čin, kterým vykoupil své chování a rozpory, sebevraždu. Autor knihy nevede marnou diskusi s příznivci verze vraždy Jana Masaryka (co měl mrtvý za uchem či kolikrát se při pádu otočil a jak daleko od zdi ležel), nýbrž se na základě psychologické pravděpodobnosti, svědectví a indicií z posledního období ministrova života přiklání k nejpravděpodobnějšímu (byť už zřejmě nikdy zcela doloženému) výkladu události.
Nejsem historik a nebudu vytýkat Českému století detaily. Dovolím si jen pár poznámek k pojetí některých postav cyklu. Ústřední postavou tří dílů je prezident republiky Edvard Beneš. Jde o historickou postavu, která vzbuzuje v českém prostředí emoce a na kterou se názory radikálně liší. Jedni vidí v Benešovi velkého diplomata a státníka, který se nesmazatelně zasloužil o Československou republiku (jak stojí i v přijatém jednovětém zákoně z roku 2004: “Edvard Beneš se zasloužil o stát.”), druzí v něm vidí politika, který “zbabral” co mohl, oportunistu či málem komunistu, zbabělého, mstivého člověka. Pravdu přitom mají – jak už to někdy bývá – oba názorové tábory. Pavel Kosatík v Českém století nijak nezastírá své sympatie k Benešovi. (Výslovně je ostatně potvrdil v rozhovoru s Martinem Veselovským na Radiožurnálu.) V dílu o Mnichovské dohodě (Den po Mnichovu) lze tento pohled do značné míry přijmout. I já se domnívám, že v dané mezinárodní a vojenské situaci (nejpřesvědčivěji o ní pojednává ve svých textech historik Jan Tesař) bylo méně špatným řešením se diktátu velmocí podvolit. Moralizující úvahy o tom, že kapitulace “zlomila národu páteř” (mj. od úctyhodných osobností jako Pavel Tigrid a Václav Černý) neobstojí. Nám za příklad dávaní hrdí Poláci měli zase trauma ze svého donkichotského boje ze září roku 1939 (kdy proti drtivé přesile německých - a později i ruských - vojsk a těžké techniky vyjela polská armáda převážně ne sice na koních a se šavlemi, ale s beznadějně zastaralými stroji a zbraněmi), jak o tom svědčí tamní literatura i film (a vzpomeňme přitom nejen Lotnu Wojciecha Žukrowského a Andrzeje Wajdy). Přesněji řečeno, důsledky jsou vždy ambivalentní. Jak říká Adam Michnik, “polská zkušenost oné doby je poznamenána pamětí i bezmocí, heroismem i studem.”
Problematičtější je Kosatíkův zřetelně obdivný pohled na Beneše z dílu o přípravě atentátu na Heydricha (Kulka pro Heydricha). Diváci mohou pasivně přejímat loajální vztah zpravodajského důstojníka Františka Moravce k vůdci a stratégovi londýnské politické emigrace. Ztrácí se tak ze zřetele fakt, že po Mnichovu se dr. Beneš titulu prezidenta zřekl a odjížděl tam jako soukromník (na rozdíl od většiny hlav nacisty okupovaných států), jednoho dne se za něj opět sám prohlásil a od ostatních činitelů exilu žádal bezpodmínečnou poslušnost. Proti politikům, kteří k němu měli otevřené výhrady (Milan Hodža, Štefan Osuský, Lev Prchala, František Schwarz aj.), postupoval nemilosrdně, systematicky je diskreditoval a vytlačoval do soukromé sféry. Ve filmu však Benešova tvrdost probleskne jen z jeho chování k představitelům sudetoněmecké emigrace jako byl Wenzel Jaksch. Orientace Beneše na Sovětský svaz je Kosatíkem do značné míry omlouvána jako strategická nutnost. Na tomto názoru je nepochybně významný kus pravdy (vzpomeňme jak dopadla protisovětsky orientovaná polská exilová vláda Wladyslawa Sikorského), vstřícnost k Stalinově Rusku byla politickou nutností, vůči Komunistické straně, jejím představitelům (znovu připomeňme, že s Gottwaldem se za války Stalin prakticky nesetkal) a plánům - vyjádřeným mj. v tzv. Košickém vládním programu - mohl být však Beneš mnohem rezervovanější i odmítavější.
Ve stejném díle Českého století je předmětem adorace ještě jedna osoba odboje, generál František Moravec. Je zde představen málem jako zpravodajský génius, který získá váhající české emigranty pro podporu Benešovi, a současně jako okouzlující “svéráz”. Ve skutečnosti měl Moravec za sebou nejen úspěchy (získání agenta Paula Thümmela), ale i neúspěchy (zejména za tzv. druhé republiky) i vyslovené blamáže (obvinění generála Lva Prchaly z velezrady v zájmu Německa z roku 1935). Navíc jeho intrikování a nesnášenlivost (mj. k Janu Masarykovi a k přímému nadřízenému ministru národní obrany exilové vlády Sergeji Ingrovi) se staly v londýnské emigraci příslovečnými. Naproti tomu ztvárnění konfliktu dr. Beneše s Wenzelem Jakschem je v Sedláčkově filmu ztvárněno proporčně přesně: obsahuje jak Benešův zostřující se a ultimativní postup, tak i Jakschovo pangermánské smýšlení (byť se sociálně-demokratickým nátěrem).
Nemá smysl v tomto článku vyhledávat všechna historicky sporná místa a diskutabilní pojetí postav v jednotlivých dílech Českého století. Důležité je něco jiného: Pavlu Kosatíkovi (a Robertu Sedláčkovi) se podařilo oprostit své dílo od ideologie. Prosívat všechno sítem ideologie bylo charakteristickým znakem komunistického režimu. Nic na tom neměnil ani fakt, že pravověrné smýšlení bylo čím dál více předstírané (a to i u opor režimu), jakýmsi vnějším rituálem, jen slovním fetišem.
Bohužel, po změně režimu v listopadu 1989 nedošlo v tomto zásadním bodu ke změně, v kterou někteří z nás doufali. Pouze se změnila znaménka. Kapitalismus a tržní hospodářství (bez přívlastku) obdržely plusové, socialismus a společné vlastnictví minusové. A opět se stalo příkazem doby nepochybovat. Zjednodušující a hloupé fráze jako „komunismus je stejný jako nacismus“, „nacismus byl druhem socialismu“, „patříme k Západu“, „USA je náš spojenec“, „osmašedesátníci nebyli demokraté a chtěli jen zachránit komunismus“ či „bývalý komunista je totéž jako bývalý černoch“ se ukázaly novými ideologickými zaklínadly.
Pavel Kosatík patří mezi ty tvůrce, kteří podobná ideologická schémata rozbíjejí. Nelze jej vinit, že by zločiny komunistů přikrašloval či omlouval. I v nejdrastičtějším dílu Zabíjení soudruha však příčinu těchto hrůz nehledá jen v ideologickém „stigmatu“, ale především v dobových globálně politických souvislostech (Stalinův kult v Sovětském svazu, jeho soupeření se Západem) – a v osobních (především charakterových) nedostatečnostech politických protagonistů. Gottwald, Slánský, Zápotocký nejsou pro Kosatíka ďábly v lidské podobě, nýbrž prostě politiky, kteří selhali. Neliší se tím zas tak dramaticky od politiků tzv. demokratických, takového Zenkla, Ripky, Masaryka, Laušmana, Šrámka, kteří neobstáli též. Za jiných mezinárodně politických poměrů by se ani oni neštítili likvidování svých protivníků (nezapomeňme, že proti zvěrstvům na Němcích nešpitl ani jeden z nich), byť možná nikoli v tak pokleslé a drastické formě jako komunisté.
Kosatíkovo České století – přesněji řečeno díly, odehrávající se ve čtyřicátých a padesátých letech – patří mezi díla, která polistopadové černobílé přepólování komunistů a politiků tzv. demokratických stran nepotvrzují. Řády TGM, udělené po listopadu Václavem Havlem Petru Zenklovi, Hubertu Ripkovi aj., v tomto smyslu vzbuzují rozpaky. Můžeme přinést polehčující okolnosti a nezhrozit se nad ostudným chováním Jana Masaryka v předúnorových a únorových dnech. Nesmíme si jej však plést s Přemyslem Pitterem!
II.
Podle Roberta Sedláčka České století neusiluje o rekonstrukce nejpravděpodobnějšího průběhu historických událostí, nýbrž o vytvoření situací, v nichž budou moci diváci spoluprožívat s historickými postavami jejich pocity, pochyby, odhodlání i obavy. "Pochopitelně jsem měl odborné poradce i oponenturu, proběhlo to obvyklým způsobem," uvedl Kosatík. Snažil se však, aby scénáře fungovaly především jako dramata.
Byla tedy zvolena forma série autorsky zpracovaných televizních dramat. Na české poměry jde o nákladný projekt, nicméně i tak drtivá většina scén je interiérových a má charakter toho, čemu se občas trochu pejorativně říká „mluvící hlavy“. Při takto nastavených podmínkách bylo zajisté správným rozhodnutím tvůrců obětovat přesnou podobu historických aktérů a povolat co nejlepší herce. Obsazení Jiřího Vyorálka jako Gottwalda, Jaromíra Dulavy jako Zápotockého, Davida Novotného jako Slánského lze proto dobře obhájit. Daniel Landa v roli Emanuela Moravce se však jeví spíš prvoplánovou „provokací“ a obsazení Moniky Fingerové do úlohy Hany Benešové nelze zdůvodnit ani herecky (při nevelkém prostoru, který zde má), ani vzájemnou podobností. Mimochodem: možná by stálo za úvahu předvést politické dění a postavy z nepolitického úhlu pohledu, např. z hlediska manželek prezidentů (ostatně právě Pavel Kosatík se jimi zabýval a napsal o nich knihu).
Rozebereme-li dialogy mezi postavami, z nichž se České století především skládá, můžeme je rozčlenit do několika typů. První tvoří historicky autentické promluvy (ať už v jádru či doslovně). Některé z nich jsou notoricky známé, jiné autoři (tj. hlavně Pavel Kosatík) našli v dokumentech „zastrčenějších“ a archivech.
Druhý typ tvoří řeči a myšlenky, kteří tvůrci svým postavám přisuzují. Pokud v epizodě Všechnu moc lidu Stalinovi Gottwald otevřeně přiznává svým „soudruhům“, že mu jde o moc, či když se Slánský ptá, zda se Gottwald Stalina bojí, jde o autorské spekulace. Podobně bychom mohli mluvit o Churchillově promluvě v Kulce pro Heydricha apod. Můžeme s povděkem uznat, že to Kosatík ve většině případů při „domýšlení“ nepřeháněl, nicméně takřka v každém díle jsou věty, z hlediska obsahového nepříliš pravděpodobné a nad jejichž oprávněností se vznáší otazník.
Třetí a poslední typ přímé řeči v Českém století můžeme nazvat šplechty. Některé jsou dramaturgicky nutnou vycpávkou, jiné mají pravděpodobně za úkol hrdiny „zlidštit“. (Stejnou roli v díle zřejmě má kritizovaná scéna nahého Edvarda Beneše.) V tomto případě mám na mysli především vulgární výrazy a průpovídky. Nikterak nezpochybňuji, že mnozí tehdejší – stejně jako dnešní – politici měli k sprostému slovu blízko, v Kosatíkově a Sedláčkově díle jde však spíše o křečovitou snahu prokázat „plebejský“ rys osobností a dějin. Pochybné je toto úsilí v případě, kdy daná osobnost je zredukována na vulgaritu a hulvátství (hlavně Václav Kopecký v podání Jana Budaře) či prostořekost (Jan Masaryk). Taková filmová „odlehčení“ mohou samozřejmě hrát roli intermezza při vyvážení „těžkých“, zejména politických pasáží. (Podobně lze klasifikovat i různá samoúčelná rozbíjení skleniček či odhazování ohryzků do křoví – např. v Kulce pro Heydricha -, které je nepochybně mnohem levnější než obrazové vyjádření atmosféry doby a místa.) Žádné scény by však neměly vypadat jako z nouze ctnost...
Problematičnost těchto filmových šplechtů a jejich návaznosti na autentické výroky je někdy dána i nepříliš velkou dialogovou zručností Pavla Kosatíka. Ten sice dělal několik let nakladatelského redaktora a pokoušel se i o beletrii (v žánru sci-fi), zjevně mu však mnohem více sedí styl historické publicistiky a žurnalistiky. Robert Sedláček, jenž má nesporné scénáristické schopnosti, se zřejmě snažil v dialozích leccos vylepšit, ale ne vždy to k přesvědčivému výsledku stačilo.
Chtě nechtě se vnucuje otázka, zda propojení výše uvedených tří typů přímé řeči – a tedy zvolený filmový tvar – je v Českém století funkční nezbytností. Autentické výroky se dají lépe prezentovat a doložit v žánru dokumentárního filmu.Přidané „předpokládané“ názory vzbuzují pochyby a znamenají nebezpečí falešného výkladu a posunu v konečném vyznění jednotlivých postav a dané historické události. Namnoze vulgární šplechty se stávají vatou, která místo přiblížení postav může diváka spíše rušit a příběh nežádoucím způsobem banalizovat.
Goethovské „Dichtung und Wahrheit“ je v nejrůznějších variacích a permutacích základem umění. Včetně filmového. V případě Českého století však vzniká pochybnost, zda projekt není více atraktivní pro převládající typ dnešního - trochu lenivého a na reklamu spoléhajícího – diváka (i když přibližně půlmiliónovou sledovanost jednotlivých dílů nelze přeceňovat) než přínosný z hlediska co nejpravdivějšího poznání toho kterého klíčového okamžiku našich novodobých dějin. A to přes úctyhodnou snahu tvůrců vyhnout se didaktičnosti, jednorozměrnosti a účelovým aktualizacím...
Nemůžu si pomoci: přes všechen respekt k formě zvolené v Českém století si myslím, že dobrý dokumentární projekt by vybrané události a postavy českých dějin mohl předvést účinněji a vnitřně pravdivěji. Daly by se v něm možná i využít hrané pasáže (tak jak jsou v dnešních dokumentech – a zejména historických – běžné), které by při zdařilém provedení nemusely dílo odmocnit, ale naopak umocnit.
A snad by takový „hybridní“ pokus i lépe seděl nejen Pavlu Kosatíkovi, ale i zkušenému dokumentárnímu režiséru Robertu Sedláčkovi. Když už u nás – zatím? - nemáme prostředky a schopnosti natočit skutečně dějový, výpravný film z moderních českých dějin. (Podívejme se na něj za humna: na Wajdova Walesu: Člověka naděje.) A který by mohl být nikoli karikaturou, ale naplněním maximy „Dichtung und Wahrheit“.