Věc zamrzlá v osmdesátých letech / Věc: počátek
Nedá se asi přímo napsat, že Věc: Počátek je nejzbytečnější film právě skončeného roku, nicméně je až komické, jak košatou historii vlastní odvozenosti táhne za sebou. Má se jednat o prequel a zároveň remake slavného hororu Věc Johna Carpentera z roku 1982. Ten je ale velmi věrnou adaptací novely Johna W. Campbella Kdo je tam? z roku 1938, která byla poprvé filmově (velmi volně) zpracována v roce 1951 pod názvem The Thing from Another World v režii Christiana Nybyho a Howarda Hawkse.
Věc: Počátek je tedy prequel/remake Carpenterova remaku Nybyho a Hawksovy adaptace Campbellovy novely. Snímek se ovšem drží pouze nejslavnější Carpenterovy verze a starší historii nechává víceméně klidně spát (snad až na úvod s nalezením kosmické lodi s příšerou zamrzlou v ledu, který evokuje přímo Campbellův text).
Snímek slibuje přinést příběh o norské antarktické výpravě, jejíhož člena vidíme na začátku Carpenterova snímku střílet po prchajícím psovi. Tím se v podstatě odsuzuje k tomu, vyprávět víceméně stejnou historku jako původní film. Což také celkem poctivě dělá, narozdíl od Zrození Planety opic, dalšího letošního pokusu vmezeřit se do prázdného místa vytvořeného v ději jiného, notoricky známého filmu. Pravda, v obou případech se ono prázdné místo ukazuje jako past, která tvůrce fatálně omezuje. Nicméně nejnovější příspěvek do opičí ságy alespoň musel oproti zastaralému originálu nově definovat svůj žánr a přístup ke své hlavní atrakci, speciálním efektům (místo morality rodinný film se špatným koncem, místo latexových masek digitální efekty a snímače pohybu herce). Nové Věci stačí trochu rozvířit prach nad téměř třicet let starým originálem a okopírovat z něj, co se dá. Tím, že v čele hrdinů stojí zcela generická a nevýrazná ženská hrdinka a závěr je situován do kosmické lodi, se Věc: Počátek vůči originálu nijak zvlášť nevymezuje. Vyznění díla se jen decentně posouvá od emocionálně chladné bezútěšnosti Carpenterova filmu k akčnější a hysteričtější podívané (Moriconneho minimalistické syntezátory nahrazují rutinní orchestrální aranže Marca Beltramiho).
Tvůrci příliš nevyužili ani možnost postavit proti mechanickým speciálním efektům současnou počítačovou technologii. Carpenterův film totiž představoval vrcholnou ukázku latexové magie, kde trikové scény vznikaly za použití kombinace velkého množství tehdy známých technik. Samotná podstata ústředního monstra přímo vybízí k použití morfingu a počítačových modelů. Jedná se totiž o jedno z nejelegantnějších ztvárnění strachu z beztvarosti, z primární látky přetvářející se do různých forem. Na rozdíl od filmů The Blob, Terminátor 2 nebo Kingova románu To nemá totiž Věc vůbec žádnou primární „podobu“, kterou bychom mohli smyslově zachytit. Vše, co z ní ve filmu vidíme, pochází z podob člověka či jiných mimozemských druhů, ale sama Věc nijak nevypadá.
Věc: Počátek však nepřichází na rovině triků s ničím novým, jen intenzifikuje Carpenterův model. Tvůrci ostatně hrdě přiznávají, že trikové scény vznikly kombinací mechanických a počítačových efektů, čímž sice potěšili staromilské fanoušky gumových monster, ale dokázali jen zkopírovat starou známou Carpenterovu Věc. Snad jen s tím rozdílem, že tentokrát vytvářejí detailnější a bohatší slepence lidských i nelidských údů, jež se umí rychleji a plynuleji pohybovat. Pro novou Věc je zkrátka typická neochota jakkoli experimentovat, ať už se svými předlohami, s neočekávanými žánrovými polohami či s vizualitou spojenou se speciálními efekty. Snímek tak spadá mezi béčkové klony/pokračování/remaky slavných originálů, jakých už dějiny kinematografie pamatují mnoho (Čelisti 2, Hříšný tanec 2, Noční můra v Elm Street z roku 2010, Butch a Sundance: Začátky).
U starého triku s parazitováním na slavné značce samozřejmě existuje velká šance, že se tvůrcům vyplatí. Otázkou ovšem je, jakou hodnotu má snímek, který sice předlohu úplně neznásilňuje, na druhou stranu k ní ale nepřidává nic, co by stálo za zapamatování. Není nakonec mnohem inspirativnější pohled na hybrida Vetřelce a Predátora, jenž uzavírá bizarní frašku Paula W. S. Andersona? Nejde sice o výjev, který by byl hodný důstojnosti obou příšer, ale je to přinejmenším něco, co se nedá snadno zapomenout a co vyžaduje vyhraněný divácký názor. To se o předvídatelně plynoucím mimozemském masakru na norské polární stanici říci nedá.