Romantická paranoia / Správci osudu
David Norris, mladý progresivní kandidát na senátora, potká svůj osud dosti nečekaně – na pánských záchodcích, když si připravuje proslov. Jiskra přeskočí a v běžném případě by vedla především k lásce jako trám. Jenže setkání s mladou baletkou Elisou, která se do prostor vetřela na cizí svatbu, má mít jediný efekt: inspirovat Davida k spontánní, působivé řeči, která ho i přes neúspěch v aktuálních volbách nevymaže z myslí voličů. Láska je však slepá a nevzdá se snadno. Úřad na vylepšování reality bude brzy muset zasáhnout. Pro záchranu kariér obou dvou a hlavně pro dobro světa.
Prózy Philipa K. Dicka si o zfilmování přímo říkají: jsou plné nápadů a vizí, přitom však z hlediska stylu či autorského rukopisu nikterak nevynikají. Dick byl psaním posedlý, nemazlil se se slovy, chrlil šedesát stránek denně. Psaní pro něj bylo určitou formou terapie, ovšem na rozdíl od mnohých jiných spisovatelů tohoto typu nejde v jeho knihách o subjektivní, unikavé polohy, ale o otázky moci, kontroly, hranic poznání či reality. Tématem tu nejsou přímo vnitřní stavy ve smyslu nějaké introspekce, ale spíš otázky týkající se chodu světa, otázky na pomezí filosofie a patologie. Zkrátka a dobře, Dickovy povídky a romány představují ideální materiál k volnému přetváření pomocí kinematografických nástrojů.
Výchozí idea snímku Správci osudu – převzatá z Dickovy rané povídky Úpraváři (The Adjustment Team) – by byla výtečným materiálem pro paranoidní thriller. Téma kontrolorů a upravovatelů lidských osudů, kteří s ohledem na (běžným smrtelníkem nezahlédnutelné) „vyšší dobro“ plánují a přetvářejí skutečnost, skýtá potenciál pro zkoumání otázek týkajících se problematiky svobodné vůle či svéprávnosti lidských jedinců.
Scenárista a debutující režisér George Nolfi se však rozhodl prozkoumat, jak se daná východiska dají naroubovat na romanci, tedy žánr, pro nějž je téma osudového milostného citu naprosto klíčové. Přesto jde vlastně o žánr antagonistický, neboť zásah osudu v podobě lásky na první pohled tu hraje na rozdíl od dickovských paranoidních univerz kladnou roli. Jediný společný bod původní povídky a hollywoodského snímku – motiv nahlédnutí ústředního hrdiny za závoj reality a setkání s jejími správci – není ve filmovém zpracování závěrečným zvratem, k němuž směřuje předchozí narůstající napětí, nýbrž spíš východiskem, které protagonistu staví před ústřední dilema díla.
David Norris, mladý progresivní kandidát na senátora, potká svůj osud dosti nečekaně – na pánských záchodcích, když si připravuje proslov. Jiskra přeskočí a v běžném případě by vedla především k lásce jako trám. Jenže setkání s mladou baletkou Elisou, která se do prostor vetřela na cizí svatbu, má mít jediný efekt: inspirovat Davida k spontánní, působivé řeči, která ho i přes neúspěch v aktuálních volbách nevymaže z myslí voličů. Láska je však slepá a nevzdá se snadno. Úřad na vylepšování reality bude brzy muset zasáhnout. Pro záchranu kariér obou dvou a hlavně pro dobro světa.
Ve chvíli, kdy David zjistí, že skutečnost je spravována vyšší mocí a že jeho city musí jít stranou, dostává se do trochu podobné situace jako filmový divák. Možnost romantického splynutí s milovanou (respektive se snímkem) se oddaluje, naivní pozice ideálního diváka ustupuje do pozadí, kritická distance od díla narůstá. Vpád citů v této konstelaci přetváří paranoidní thriller v thriller akční. Hrdina ví, jak věci fungují, a navzdory tomuto vědomí se snaží dosíci romance, která se jeví být nejen destruktivní, ale též nedosažitelnou. Vševědoucí oko tajemného Předsedy úřadu pro zlepšení reality jen tak neošálíte. Jenže David se rozhodne dostat k milované Elise za každou cenu. Z pasivní oběti osudu a hormonálních pohnutek se stává aktivní hrdina, který musí nejprve zápasit s volbou, zda obětovat životní lásku, či „dobro světa“ (jež se navíc jeví být nevyhnutelným), a později svádí ještě urputnější boj s úředníky onoho všemocného úřadu, jakési kapitalistické verze leibnizovského boha-architekta.
Nolfi, scenáristický specialista na variování zákonitostí akčního (Bourneovo ultimátum) či krimi (Dannyho parťáci 2) filmu, je režisérsky mnohem umírněnější než kolegové Greengrass či Soderbergh. Inovativnost snímku Správci osudu spočívá především ve způsobu, jímž propojil žánry thrilleru, sci-fi, akčního filmu a romance; a přinejmenším pro první polovinu snímku platí, že způsob, kterým se zvolené polohy vzájemně modifikují, nutí diváka intenzivně uvažovat, kterak lze ze zvolené konstelace se ctí vybruslit.
Úvodní detailnost politických reálií, dickovská paranoia prvních pár desítek minut i akční thriller druhé půle – všechny tyto polohy skýtají natolik silné žánrové potěchy a přitom jsou natolik promyšleně propojeny, že se zdá být zřejmé, že vše musí směřovat k neočekávanému vyústění, a nikoli ke konci, který by znamenal definitivní vítězství romance. Na to se ve svém průběhu zdá být Nolfiho snímek příliš chytrý. Bohužel, závěrečná pointa pak „překvapí“ přesně tímto způsobem. Způsobem, který by v méně rozbouřených žánrových vodách mohl být vcelku adekvátním zakončením. Finále Správců osudu však představuje jen nedostatečný únik z podivných zákonitostí světa oscilujícího mezi dickovskou úřednickou paranoiou a shovívavým, chápajícím pánem bohem.