Když Chomet a Tati společně kouzlí / Iluzionista

20. 10. 2010 / Eliška Děcká
kritika

Když v roce 2002 dokončil Sylvain Chomet svůj celovečerní debut Trio z Belleville, nikdo ještě neznal Persepolis (2007) Marjane Satrapiové a Vincenta Paronnauda ani Valčík s Bašírem Ariho Folmana (2008). Bylo to právě autorsky pojaté Trio, animovaný film (nejen) o malém otloukánkovi toužícím uspět na Tour de France, kdo musel pionýrsky přesvědčit publikum, že ne všecko, co je v kině kreslené, je nutně dětské.

V této tradici vzpouzející se filmům „pro celou rodinu“ z dílen amerických animačních studií pokračuje i Chometův druhý celovečerní snímek Iluzionista, natočený podle nerealizovaného scénáře Jacquese Tatiho. Legendární francouzský komik se ostatně mihl už v Triu z Belleville, kam Chomet zařadil cyklo-ukázku z Jour de fête (1949). Tatiho přítomnost v Triu však byla mnohem výraznější než jen zmíněná několikasekundová přímá citace. Chomet měl vždy podobný smysl pro humor jako Tati, totožný cit pro rytmus a timing jednotlivých vtipů; oba si rádi pohrávají s karikaturou a přeháněním, nepotřebují moc slov, vystačí si s pohybem. I pro tuto autorskou spřízněnost bral Chomet realizaci Tatiho scénáře jako další tvůrčí výzvu, jíž je ochoten věnovat několik let svého života (jako dobu čistého natáčení uvádí čtyři roky). Navíc tak jako pro Tatiho i pro Chometa měl scénář – odvíjející se kolem netradičního soužití postaršího krachujícího kouzelníka „otce“ a jeho nalezené chráněnky „dcery“ – osobní přesah v podobě vztahu k vlastní dceři. Ostatně mezi dohady filmových historiků, proč Tati scénář nikdy nerealizoval, převládá názor, že velmi autobiografický příběh byl pro plachého Tatiho až příliš odhalující a osobní.

Je však otázkou, jak by výsledný hraný film v Tatiho režii nakonec dopadl. Svou melancholií, pomalým tempem a scenáristickou jednoduchostí totiž výrazně vybočuje z veškeré jeho předchozí tvorby (Tati se tehdy namísto tohoto scénáře rozhodl natočit o dost veselejší Playtime, 1967). Je totiž více než patrné, že v animované podobě Iluzionistu mnohokrát zachraňují právě kouzla Sylvaina Chometa. Vždy, když tempo příběhu uvadá a vedlejší komické epizody se příliš zamotávají, vytáhne na diváka některé ze svých dech beroucích (ručně kreslených) animovaných pláten.

Chomet se při návštěvě tamního filmového festivalu doslova zamiloval do Edinburghu, takže i přesto, že se původní Tatiho scénář odehrává v Praze (k té bohužel Chomet zas tolik nepřilnul), přesunul celý děj do Skotska. Nutno však přiznat, že si pro svou zálibu v zachycování proměn světla a počasí nemohl vybrat lepší místo než právě přímořský Edinburgh, kde se slunce střídá s deštěm v obvyklých intervalech deseti minut. Chomet se tak může se svou příznačnou ruční 2D pečlivostí vyžívat ve velkých záběrech vrtkavé krajiny. Jeho cit pro detail a trpělivost, s níž inscenuje i ty zdánlivě nejbanálnější „přírodní akce“, lze přirovnat snad jen k postupům Hayao Miyazakiho. I v jeho filmech trvá vždy několik záběrů, než se rozprší (změna světla, detail listu, drobný pohyb listu, první kapky, další změna světla, déšť)...

Pokud ale v tomhle ohledu Chomet Tatimu „vypomáhá“, v mnoha dalších případech z něj naopak těží. Podobně jako v Triu z Belleville i v Iluzionistovi má pohyb přednost před slovy. Tam, kde se živý Tati musí natahovat, poskakovat a motat jen tolik, co mu vlastní tělo dovolí, jednají kreslené postavy zcela bez zábran (viz až dementně vtipná trojice zkrachovalých gymnastů, která i ráno do továrny nastupuje ve cvičební sestavě). Chomet také znovu s radostí přehnaně karikuje. Zatímco v Triu si bral na paškál americké tlouštíky nebo větrem ošlehané cyklisty, tentokrát míří na opilé Skoty smějící se od ucha k uchu nebo na šantánové zpěvačky s obvodem pasu odpovídajícím obvodu jejich elegantně zapálené cigarety. Navíc Chomet opět přesně pracuje i s dobovými detaily a narážkami na tehdejší ikony. Iluzionista se odehrává na konci padesátých let, kdy lidé přestávali být zvědaví na králíky z klobouku a tiché kouzelníky vyháněli z pódií za řevu elektrických kytar rokenrolové kapely: v Iluzionistovi tak můžete najít Ringo Starra i Johna Lennona.

Podobné pomrkávání na publikum však nic nemění na tom, že hlavní síla Chometa spočívala vždy v přesném vykreslení nostalgické atmosféry. I hlavní hrdina Iluzionisty už spíš jen unaveně sleduje, jak se věci i lidé (jeho chráněnka) kolem něj rychle mění. Tento aspekt příběhu je zřejmě u Tatiho i Chometa do značné míry autobiografický. Tatiho styl komiky mířil s postupem času čím dál tím víc na okraj, a stejně tak i Chomet už několikrát tvrdě narazil v současném 3D světě amerických studií (včetně vyhazovu z jednoho z nich). Zatím se však naštěstí nevzdává a vytahuje srdnatě z klobouku jednoho „anti-disneyovsky“ nerudného 2D králíka za druhým. Snad i díky němu nezmizí celovečerní autorská animace ze světa tak jako poslední kouzelník a bude pořád existovat pár bláznů, co vymění několik let svého života za našich devadesát minut v kinosále.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Inscenovaná realita

72 / listopad 2010
Více