Film pro (filmové) turisty / Paříži, miluji tě

Psát o filmech, které jsou vám víceméně lhostejné, je to nejhorší. Jakási průměrnost, nevzrušivost je ale tím, na co povídkový snímek Paříži, miluji tě možná i sází. Poskládat film z celkem osmnácti krátkých filmečků, z nichž každý má cca šest minut, je v jistém smyslu sázka na jistotu průměru: i když budou nějaké úseky snímku nepodařené, divák film neodmítne úplně, protože nějaký z těch osmnácti malých snímků se mu jistě zalíbí. Má to však svůj rub: i když se vás některé z krátkých děl zahrnutých do Paříži, miluji tě niterněji dotkne, vzápětí vám zážitek z filmu jako celku dost pravděpodobně zkazí jiná, méně zdařilá epizoda.

Naprostá většina povídek působí dojmem pouhého filmařského cvičení (viz třeba dílko Alfonse Cuaróna natočené celé v jednom záběru), ilustrativního předvedení ihned zřejmé teze (viz moralistní připomenutí Waltera Sallese a Daniely Thomasové, že v Paříži žijí vedle bohatých i chudí lidé), nikam nezapadajícího fragmentu bez pointy a smyslu (viz vskutku nonsensový příspěvek Christophera Doyla) anebo pouhé jednorozměrné hříčky (viz třeba rádoby vtipná variace na upírské filmy od Vincenza Nataliho). I ty o něco zdařilejší epizody zapadající do čtyř výše popsaných modelů – jako hádka snoubenců na hřbitově od Wese Cravena či svižně vystavěná komedie z metra od bratří Coenů – jsou tak nakonec jen nepřekvapivou, mírně zábavnou variací na tisíckrát viděné.

Lépe podle mého soudu v rámci filmu funguje těch několik povídek, kterým se daří navzdory krátkosti jejich trvání rozvinout do detailů propracovaný a umně zakončený příběh, anebo které se nesnaží hrát si na „film v malém“ a zasahují diváka spíše svou ambivalencí, náznakovostí, jako by se záměrně jednalo jen o fragment z jakéhosi většího, námi jen tušeného díla. Mezi nejosobitější příklady prvního zmiňovaného postupu, kdy je do šesti minut rafinovaně zavinut celistvý, jako by mnohem delší a komplexnější příběh, náleží snímky Isabel Coixetové, Toma Tykwera a Alexandra Payna. Všechny tři zhušťují čas vyprávění, Tykwer pomocí zrychlených záběrů a rychlých střihů, Coixetová a Payne pak především díky vyprávějícímu hlasu mimo obraz, který umožňuje elipticky shrnovat události. Coixetová ve svém příběhu o muži, jenž chtěl opustit svou ženu, ale kvůli jejímu onemocnění s ní zůstal a podruhé se do ní zamiloval, vyjevuje měnící se subjektivní perspektivu hlavního hrdiny: opakující se gesta, pohyby a zvyky jeho manželky je nám tak umožněno spolu-nahlédnout nejprve v jejich rozčilující protivnosti a posléze v jejich půvabné svéráznosti. Tykwerova lovestory o slepci a herečce dovedně zobecňuje časové plynutí rok trvajícího milostného vztahu pomocí rychlých střihů a opakujících se záběrů, přičemž zajímavě matoucím způsobem rozdvojuje realitu a fikci, takže příběh o rozchodu se vzápětí ukazuje být pouhou fantazií, virtuální možností v rámci příběhu šťastné lásky ústřední dvojice. Povídka Alexandera Payna potěší dokonale vycizelovaným formálním provedením (od dojemně turistického vzhledu hlavní hrdinky na návštěvě v Paříži, přes výstižně statickou kameru až po zábavně špatnou francouzštinu, kterou hrdinka vypráví svůj příběh mimo záběr) a hlavně onou zvláštní, zaplavující směsicí smutku a radosti, kterou v Paříži v parku náhle prožije hrdinka filmu.

V rámci druhého zmiňovaného přístupu k šestiminutovému formátu – kdy se tvůrce nesnaží o nějaký jasně zakončený, dramaticky vyklenutý snímek, ale spíše nabízí jen jakýsi tajuplný, nedořečený příslib – mne zaujala především díla Oliviera Assayse a Guse Van Santa. Assayas ve své povídce naznačuje rodící se milostný vztah mezi herečkou a jejím drogovým dealerem, který ovšem končí v samém zárodku, nechávaje na pochybách stejně tak hlavní hrdinku jako nás diváky, zda se skutečně mezi postavami něco začínalo rozvíjet – nebo vlastně ne. Van Sant ve své půvabné skice rodícího se vztahu mezi výmluvným Francouzem snažícím se zapůsobit na mlčenlivého – ve skutečnosti nerozumějícího – Američana dává budoucímu možnému vztahu svých hrdinů jakoby více šancí, i když jen skrze závěrečný osvobodivý, povzbudivě fotogenický běh hrdiny kamsi do neznáma.

Nelíbí se mi celkový vykalkulovaný koncept filmu sázející na to, že lidé přijdou na toho „svého“ režiséra a nějak přečkají ten zbytek. Znechucují mě kýčovité a zhola zbytečné předěly mezi povídkami s obrázky rozzářené, barevně filtrované Paříže, na nichž nechybí – jak jinak, když už to má být takový film pro (filmové) turisty – ani Eiffelovka a závěrečný – ach bože – ohňostroj. A přece nemůžu, lapená do pasti konceptu filmu, napsat, že je špatný: vždyť miniatury od Van Santa anebo Payna jsou tak jemné a precizní zároveň... Můj výsledný vztah k filmu se tak nakonec nese ve znamení prosté lhostejnosti, kterou ony občasné světlé okamžiky nedokážou překonat: i těch několik pozoruhodných filmečků zůstává být pouhým příslibem nějakého skutečného filmu, který nám snad distributoři mohli přivézt raději...