'piča!' a předsudek / ROMing

Na úvod bych chtěl vytknout před závorku dva nedůvěru vyvolávající fakty, které jsou zjevné, aniž je nutné se na ROMing vůbec dívat. Za prvé je přinejmenším rozporuplné, když někdo natáčí film, který oslavuje cikánský způsob života, a do rolí dvou ústředních postav obsadí bílé herce. Budí to dojem, že tvůrci sice přitakávají romské kultuře, ale nechtějí mít v hlavních rolích svého díla skutečné Romy. Druhý fakt, který budí podezření, je slovní hříčka tvořící název filmu, kterou nelze při nejlepší vůli označit jinak než za dementní. Stejně rozpačitý a hloupý je také samotný snímek.

Podobně jako ve svém předchozím filmu Účastníci zájezdu, nekoukatelné kompilaci malomyšlenkářských a sebeomlouvačných postojů příslušníků tuzemské střední třídy, vsadil režisér Jiří Vejdělek i v ROMingu všechno na předsudky. O Romech se nedozvíme nic nového, zato si o nich potvrdíme spoustu navyklých představ. V první řadě jsou to omletá klišé, že rádi kradou a tancují, která jsou ve filmu dokonce povýšena na primární definiční rysy celého etnika: hned na začátku nám vypravěč řekne, že cikánský král Somáli není pořádný Rom, protože nezvládá právě tyto dvě základní dovednosti. Postavy navíc konvence dobrovolně přebírají za své, a pokud se jejich chování od vžitých představ liší, tak se zcela bezostyšně přetvařují: Somáli zapírá před rodinou, že přijal práci ve fabrice, chánovský Rom Roman zatahuje záclony, aby ostatní v ulici nepoznali, že platí za elektřinu. Vrcholem je postava pravověrného „cigána ze staré školy” Stana, která působí dojmem mimozemšťana, jenž do světa filmu spadl odněkud z vnějšího vesmíru vyzbrojen pouze sadou stereotypních představ o romském národu. Jinak by těžko bylo možné, aby se tolikrát zcela bezelstně snažil tyto představy naplňovat a potom se divil, že mu to neprochází tak snadno („čórka” ryb ve vodní nádrži, prochladnutí po noci strávené venku na dešti). ROMing de facto není ani tak film o Romech, jako spíš o lidech, kteří se úporně snaží chovat tak, jak to od Romů očekávají předpojaté společenské postoje. Stejně jako v Účastnících zájezdu se tu předkládá morálka, která se na prvním místě ptá, „co tomu řeknou lidi?”.

Ještě daleko zákeřněji snímek pojímá druhou tvář našich představ o Romech, a sice zvyk spojovat si tento národ s uvolněným, bezprostředním myšlením a chováním, jež přisuzujeme také mentalitě přírodních národů. Pojetí uvažování jako „žité mytologie”, „divokého duchovenství” či „dionýského principu” představují pro mnohé ideál, avšak ukazuje se jako podstatný problém utvořit si jasnou představu o tom, jak toto myšlení vypadá v praxi. Autoři ROMingu při jeho ztvárňování opět vyšli výhradně z předsudků a klišé, takže nám jej předkládají v osobě Stana jako naprostou spontaneitu chování řízenou pouze okamžitými hnutími mysli, a skrze postavu Romana píšícího autentický epos romského národa jako naivní důvěru a pohnutí nad kýčovitě dojemnými fantaziemi. Spíše než přiblížení se předpokládanému prvotnímu lidskému duchu to připomíná docela obyčejnou dětinskost (kterážto se stále bezpečněji stává poznávacím znamením současných českých filmů, podobně jako epizodičnost, jíž je v ROMingu spadajícím do žánru výletnické road movie také učiněno zadost) a svoboda myšlení je tu zaměněna s prostou nezodpovědností.

ROMing selhává i jako „bezproblémová” komedie, což jen dotvrzuje neschopnost současných českých tvůrců natočit čistý žánrový film. Svým přístupem k tématu a zápletkou jednoznačně pokukuje po balkánské oslavě nevázanosti Černá kočka, bílý kocour, ovšem zatímco Kusturicova živelná pohádka se nebála černého humoru a neustále ohromovala originálními vizuálními atrakcemi, ROMing se drží konvenčních, předvídatelných situací a výjevů spojených s Romy (maringotky, cirkus, kradení slepic, mlčenlivá vyzývavě se tvářící romská dívka, která krásně zpívá...). Scény, kdy výpravu Romů zastaví policisté nebo kdy farář v kostele odmítá pokřtít dítě kvůli chybějícímu občanskému průkazu otce, sice možná vycházejí z reálných situací, ale především jsou stereotypní a pouze opět potvrzují společenská klišé. Film má chudou a nenápaditou výpravu, čímž trpí především fantazijní scény odehrávající se ve světě Romanova romského eposu, a práce s kamerou a střihem svou přílišnou názorností připomíná televizní inscenace či reklamní spoty. Hlavním motorem komiky měla být postava Stana, avšak způsob, jakým ji Bolek Polívka ztvárnil, se už nedá označit ani jako herecké sebevykrádání. Jeho Stano je mnohem unavenější verzí rozjíveného burana Bohuše z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag a nedostatek skutečně vtipných replik se pokouší nahradit neustálým používáním slov „piča” a „pičus” (jednoznačně nejčastější výrazy ve filmu).

Tvůrci jako by si byli vědomi, že nemohou příběh svého filmu dovést do jednoznačného konce, protože to by znamenalo jít za negativně vymezené předpojatosti a zaujmout určitá stanoviska k otázkám, které téma jejich díla klade. Snímek proto neskončí, ale pouze přestane. Ptáček symbolizující romskou duši se sice zničehonic vznese nad vody, ale netušíme, proč se to stalo a co to komu přinese. antonín tesař ROMing