Editorial č.52
V každém čísle Cinepuru se snažíme být tak aktuální, jak nám to jenom dvouměsíční periodicita umožňuje. Nutně musíme ztrácet na deníky, týdeníky a měsíčníky, ale snažíme se, abychom o stejných událostech psali hlouběji a seriózněji, a rovněž abychom v oblasti kinematografie a audiovizuální kultury upozorňovali na to, co ostatní média opomíjejí.
K úvahám, v čem jsme jiní než ostatní média, přispěla i jedna malá událost posledních týdnů. Cinepur se prezentuje převážně jako časopis na „čtení” a ne na „prohlížení”. Je tedy poněkud ironické, že periodikum tolik zaměřené na svůj obsah, vyhraje v soutěži Časopis roku 2006 pořádané Unií vydavatelů cenu za nejlepší obálku. Jaké brainstormingy a série schvalovacích procesů musejí probíhat u „barevné konkurence” a nakonec zvítězíme my!(?) Jistě, že nás tato cena těší, jako každý druh pochvaly a povšimnutí. Ostatně, naše obálky nemají být primárně atraktivní a křiklavé, dáváme u nich prostor kreativitě grafika. Máme však dotyčnou cenu brát jako podnět k tomu, abychom zůstávali dále černobílí, když už jsme se rozhodli pro barvu? Ne, vracet se nebudeme. Můžeme se ale ohlédnout za dosavadní koncepcí toho, jak vypadaly obálky.
První, dnes již nesehnatelná čísla, byla uniformně černá, undergroundová, odlišená jen pořadovou číslicí. V dalším období se na přední i zadní lesklé straně nacházely mírně zrnité černobílé fotografie z filmů těch tvůrců, jimž bylo číslo věnováno. Poté přišlo zřejmě nejdelší období, kdy náš dlouholetý a stálý grafik vymýšlel či hledal pro každé tematické číslo originální koláž či detail, který by nejenom informoval, ale i podnítil čtenářskou fantazii „cože to na té obálce vlastně je”. Tato éra abstrakce či jistého druhu impresionismu (daného častým použitím zrnitého obrázku) úplně neskončila ani dnes, pouze se přesunula na zadní stranu obálky, což je dáno rozdělením časopisu na „standardní rubriky” a „téma”.
Poslední dvě čísla jakoby naznačovala, že budeme vpředu uveřejňovat krásné, pestře kolorované ženy jako jsou Carice van Houtenová v Černé knize a nyní Kirsten Dunstová v Marii Antoinettě. Další čísla nejspíš ukážou, že z toho nechceme dělat tradici a že jednoduše vybíráme na titul určitý obrázek nejen proto, že je pěkný (či vyloženě krásný), ale taktéž, že nám dotyčný film (reprezentovaný fotkou z něj) připadá dobrý, ba výjimečný. Čili: pokud je Marie Antoinetta Sophie Coppolové o povrchnosti a povrchu, nás na tomto snímku zajímá mnohem více než pouhá slupka a nevadí nám, že dočasně (zpředu) vypadáme jako glamour časopis.
Snaha Cinepuru vymezit se trochu vůči ostatním filmovým periodikům a kulturním rubrikám novin rozhodně nesměřuje k póze být „proti všem” natruc. Jde nám spíše o to ukázat, které filmy považujeme za pozitivně podnětné a které již pouze za otravné (byť i o nich se dá přínosně mluvit). Právě téma čísla „sebereflexivita ve filmu” dává nahlédnout do jakéhosi neoficiálního programu toho, co část našich přispěvatelů v současnosti vzrušuje na kinematografii nejvíce: filmy, které vyprávějí o vlastním vyprávění, které vidí vlastní způsob vidění a které tematizují své mediální kvality.
Takové snímky se bohužel v Česku (zatím) netočí a stejně tak nám chybí něco, co hledáme a objevujeme v dalších rubrikách. „Fenomén” je věnovaný japonské nové vlně, o níž si můžete aktuálně udělat představu ve Varech, a „Interview” nabízí setkání se dvěma maďarskými tvůrci, kteří byli na letošním Febiofestu: Bélou Tarrem a Benedekem Fliegaufem. Právě Maďaři, společně s Mexičany, Jihokorejci, Rumuny a Íránci, by mohli být našim filmařům vzorem k tomu, jak se konečně vymanit ze zdejší provinčnosti, či naopak snahy o „světovost” a prezentovat se konečně jako natolik lokálně vyhranění, až se z toho stane komodita na globálním kulturním trhu.