Ztraceno v pohledu/ Marie Antoinette
„Co se míní skutečností? Zdálo by se, že to je cosi velmi těkavého, velmi nespolehlivého – hned to najdete na prašné cestě, hned ve zmačkaných novinách na dlažbě, hned zas v prosluněných narcisech. Ozáří skupinku v pokoji a ocejchuje nějaký nedbalý výrok. Přepadne vás, když se pod hvězdným nebem vracíte domů a učiní zmlklý svět skutečnějším než svět řeči – a pak je zas najednou v autobuse v hluku Piccadilly. Právě to zbývá z minuvšího času. Věřím, že úkolem spisovatele je najít ji, shromáždit ji a sdělit ji nám ostatním.” (V. Woolfová: Vlastní pokoj, One Woman Press, 2000, s. 316. )
Filmové pojetí příběhu Marie Antoinetty od Sofie Coppolové má s výše uvedenou citací Virginie Woolfové nemálo společného – přestavuje historickou „skutečnost” z dnešního pohledu a zaměřuje se drobnohledem na každodenní situace, které mohla zažívat tehdy sotva patnáctiletá Antoinetta, když vstoupila díky předem dohodnutému sňatku s Ludvíkem Augustem do versailleského zámku. Coppolová se nezaměřuje na tzv. velké dějiny, které už beztak vlastně známe, ale naopak se soustředí na dějiny všednodenní, na to, jak v době korzetů a širokých sukní mohla žít a cítit mladá žena, vržená „politickým” sňatkem do přepychového vězení. Kdo tedy čeká historickou fresku předem známých dějepisných faktů, bude velmi překvapen nejen svěžestí, s jakou nám 18. století ožije před očima, ale i pohledem, který se vymyká běžné interpretaci Antoinettiny postavy a řadu věcí podává z vnitřního, ženského pohledu dospívající dívky. Velmi často se kamera jemně přesune z role objektivního vypravěče do pohledu, který pravděpodobně patří Antoinettě – například dlouhé zasněné záběry z balkonu na prázdný versailleský park či lehce rozostřený pohled zblízka na čerstvou trávu, když si Antoinetta hraje s dcerkou v zahradách.
Rakušanka, která poprvé jako mladičká poznává prostředí francouzské královské rodiny včetně nesmyslných protokolů a etiket, nejlépe vystihuje určitý „čerstvý”, nezatížený pohled zvenčí, s nímž se snadno ztotožníme i my jakožto diváci o tři sta let mladší. Nabízí pohled „jiného”, kterým často ironicky glosuje zvyklosti královského dvora a odhaluje tak absurditu stereotypních královských protokolů včetně toho, podle něhož se všechny dvorní dámy bezostyšně účastní královnina probuzení a ranní toalety, přičemž má každá dáma svou úlohu – například držení ručníku. Antoinettin pohled jiného, který divák velmi snadno přijme za vlastní, umožňuje i divákovu ironickou distanci vůči „dvornímu” prostředí.
Tato „jinakost” pohledu připomíná Coppolové předchozí film Ztraceno v překladu, v němž tím zcizeným a absurdním prostředím bylo Japonsko, na jehož pozadí sledujeme naznačený vztah dvou Američanů, tedy cizinců, jejichž přístup k obklopující skutečnosti je podobně ironický a „vnější” jako pohled Antoinetty na pravidla hry ve Versailles. Kromě prvku absurdity odhaluje tento pohled i základní osamocenost člověka tváří v tvář anonymitě systému. Sterilní noční svět blikajících billboardů, z nichž pomrkávají na kolemjdoucí známé hollywoodské hvězdy, a nekonečný ruch anonymního velkoměsta vytvářejí zvláštní nádech smutku a obnažují nelidskost systému uvnitř. Stejně tak Antoinetta vstupuje na francouzský šlechtický dvůr plna očekávání a setkává se jen s anonymitou a rigidními pravidly, v nichž hraje roli loutky, která o ničem nemůže rozhodnout a je nucena hrát svou roli – dodržovat etiketu, zplodit potomka a symbolizovat královskou moc (bohužel se vším, co si k tomu lidé v revoluční době přimyslí). Podobně jako v předchozím snímku však zkombinovala Coppolová tento pocit smutku se zvláště jemným a ironickým humorem, který ve Ztraceno v překladu projevuje hlavně komická postava, již hraje Bill Murray, zatímco v Antoinettě už tento ironický tón přebírá sám vypravěč. Celé vyprávění se tak nese v lehkém fresh looku, který vytváří z Versailles přitažlivý růžovomodrý dort se sexy příchutí, kterou mu dodávají vybraná rocková hudba (The Cure, Radio Dept) přecházející do temnější elektroniky (New Order) a ústící až k abstrakci (Aphex Twin) i vynikající kostýmy a výprava.
Tradiční chápání Marie Antoinetty jako symbolu šlechtické zhýralosti, kterou je potřeba stít gilotinou, je zde nejen převráceno, ale i objasněno v duchu tvrzení Oscara Wilda, že „jen povrchní lidé mohou být skutečně povrchní” – nic jiného než krásné šaty a rozličné lahůdky totiž mladé dívce v luxusní kleci nudy a předsudků ani nezbývá. Otevřeně rebelská je pak scéna maškarního plesu, kam se vypraví Antoinetta tajně a na němž tančí pařížská mládež 18. století v dobových nákladných kostýmech na rockovou hudbu 80. a 90. let minulého století. Tehdejší doba je tak nepokrytě nahlížena z dnešního pohledu, se vší až přehnanou „načančaností” a bohatostí těch nejpřitažlivějších představ, které o ní můžeme mít, dokud nekousneme dovnitř jako do krásného, ale červivého jablka. Historické drama se v pojetí Sofie Coppolové mění na místy teenagerskou komedii, místy na romantický film a celkově vytváří dojem (nejen žánrové) nezařaditelnosti. Svým důrazem na nelehkost a nepředvídatelnost dívčího dospívání v konfrontaci s rigidním a neživotným světem dospělých pokračuje v duchu své dosavadní tvorby, započaté jejím režijním debutem – Smrtí panen. Skrze povrchnost tehdejší doby promlouvá Antoinettin příběh v podstatě i o dnešní situaci, o přepychovém obalu, uvnitř kterého je cosi nezdravého, zkaženého. O tom, jak jsou nejlepší úmysly člověka díky okolnímu světu utopeny v povrchu a prázdnotě.
Podobně jako v předchozím filmu Coppolové se i zde kamera zaměřuje na situace, v nichž se zdánlivě nic neděje, které jsou prodlouženým pohledem či pocitem, jenž na nás přenáší atmosféru okamžiku. A právě to je trestí toho skutečně žitého, o němž píše i Woolfová. Coppolové pohled je záměrně ahistorický, jako by se do 18. století přenesla současná mladá žena se všemi svými předsudky i zkušenostmi. Obnažuje sice kostnatost systému, který se pro královský dvůr stane v revolučních dobách osudným, ale zároveň ukazuje lidskost postav a jejich skutečný všednodenní život za zdmi versailleského parku včetně osudu ženy, jejíž konec film jen načrtne, jako by nebyl pro vyprávění už důležitý, protože kromě jeho obecné známosti a tedy i předvídatelnosti je jen logickým vyústěním celé situace, do níž se Antoinetta na počátku dostala. Barevná „fresh” nálada snímku tak ke konci postupně šedne, až zčerná docela.
Coppolové film má jedinou vadu na kráse – vychází u nás pouze na DVD.