Atom Egoyan / Pravdy a lži

1. 10. 2005 / Marcel Arbeit
profil

Dvojznačný název doposud posledního filmu Atoma Egoyana Where the Truth Lies (2005 – český distribuční titul Kde je pravda dvojznačnost zcela stírá) charakterizuje v jistém smyslu celou dosavadní tvorbu tohoto kanadského režiséra arménského původu narozeného v egyptské Káhiře; při hledání toho, kde "pravda leží", se neustále setkáváme se situacemi, kdy "pravda lže". Egoyan má již od osmdesátých let v oblibě příběhy, v nichž není nic takové, jak se zpočátku zdálo, a pravda se musí sestavovat jako skládačka, kterou lze jediným mávnutím ruky rozmetat. Jen ten, kdo dokáže naslouchat a vcítit se do vědomí druhých, může uspět, ale mnohdy za cenu zničení života těch, jejichž tajemství se snažil odhalit.

Postavy jeho filmů se často snaží být někým jiným, než čím ve skutečnosti jsou, vyměňují si své identity a ukrývají se za své profese. Přímá komunikace je téměř nemožná, a pokud k ní přece jen dojde, odhalí jen lidskou zranitelnost. Někdy kritikové Egoyanovi vyčítají přílišný emoční chlad, ale tam, kde není komunikace, nemohou být ani velké vášně./1 Takové je to ve scénářích, které zpracoval Egoyan podle vlastních námětů, i v těch, v nichž se uchýlil k adaptaci literárních předloh.

Film Kde je pravda je po Sladkých zítřcích (The Sweet Hereafter, 1997) a Feliciině cestě (Felicia's Journey, 1999) třetím Egoyanovým filmem natočeným podle románu. Tentokrát jde o stejnojmennou prozaickou prvotinu britského spisovatele a hudebního skladatele Ruperta Holmese/2 z roku 2003, která však doznala značných změn.

Děj filmu je zasazen do první poloviny sedmdesátých let, ale události, jež se jeho protagonistka, mladá a ambiciózní novinářka Karen O'Connorová, snaží objasnit, se odehrály koncem let padesátých.

V centru jejího profesionálního zájmu jsou dva televizní baviči, Lanny Morris a Vince Collins, kteří se před patnácti lety nečekaně rozešli krátce poté, co bylo v koupelně jejich apartmá v New Jersey nalezeno mrtvé tělo pokojské z hotelu na Floridě. Karen má však i osobní důvody k setkání s Lannym a Vincem: v dětství s nimi stála při jejich předposledním společném vystoupení na jevišti jako "zázračná holčička", které se podařilo zdolat dětskou obrnu, a na střední škole založila spolu s kamarádkou Bonnie klub jejich fanoušků.

Příběh, který osciluje mezi několika žánry, lze uchopit mnoha způsoby. Novinářka Karen se ocitá v roli detektiva, který řeší jednu z nejoblíbenějších záhad kriminální literatury, vraždu v pokoji zamčeném zevnitř. S mrtvolou se ráno probudí dva lidé a logicky si celá léta jeden o druhém myslí, že právě jeho protějšek je vrahem. Příběh je také ostrou kritikou televizní pseudokultury, především té americké. Baviči přesvědčující diváky po celých Spojených státech, aby se chovali morálně a přispěli větším či menším obnosem na dobročinné účely, jsou v soukromí poživačnými sobci, které zajímá jen vlastní věhlas, blahobyt, sex a drogy. Jenže – jsou tyto odhalené pravdy pravdami skutečnými?

Klíč k Egoyanovu poslednímu filmu je stejný jako k jeho předešlým dílům. Na počátku filmu zhlédneme komický výstup Lannyho a Vince. Vince se představuje jako panovačný pán situace, který musí neustále usměrňovat svého prostořekého, nevychovaného a plebejského kolegu, ale zároveň dokáže nekompromisně v zákulisí zbít diváka, který Lannyho označil za homosexuála. Ve skutečnosti byl mozkem zdánlivě nerozlučné dvojice Lanny, který nejen vymyslel celkovou stylizaci, ale dokonce psal Vincovi všechny vtipy i tisková prohlášení ve formě podrobného scénáře. Později je vysvětlena i Vincova neúměrná reakce na divákovu urážku: Vince nehájil Lennyho, nýbrž sebe. Právě pro jeho homosexualitu (nebo bisexualitu) musela zemřít pokojská Maureen, která se rozhodla využít intimní informace k vlastnímu dobru. Rozdíl mezi vnímáním homosexuality v padesátých letech a v letech sedmdesátých dobře dokládá neúspěch Vincova pokusu diskreditovat Karen. Vince sice s pomocí drogy skutečně odhalí náklonnost Karen ke stejnému pohlaví, jenže v té době už není bisexualita žádné stigma a novinářka je v případě potřeby ochotná o svém erotickém zážitku s mladou zpěvačkou otevřeně napsat. Překvapivě se ukáže, že bohémský Vince je daleko konzervativnější a morálnější než Karen, která si v závěru musí vymyslet eticky přijatelný důvod proč výsledky svého pátrání prozatím nezveřejnit. Hledání pravdy přináší jeden paradox za druhým: zoufalý Vince se vrací na místo činu, aby skoncoval se životem, ale jeho sebevražda je přes veškerou tragičnost jen ubohou parodií tehdejší medializované události. Zatímco tehdy byl hotel, kde byla mrtvá Maureen objevena, plný celebrit a pracovaly v něm dívky zběhlé ve světě populární kultury, nynější vietnamská pokojská nikdy Lannyho s Vincem v televizi ani na jevišti neviděla a jejich jména jí nic neříkají – vždyť vyrůstala ve Vietnamu a sotva mluví anglicky. Za těchto okolností je naprosto zbytečné, aby se Vince vydával za Lannyho a podepisoval jeho jménem i hotelový účet: není totiž nikdo, kdo by jeho symbolický čin docenil.

I Karen při hledání pravdy symboly zcela pomíjí – chce znát holá fakta a vytěžit z nich co nejvíce senzací. Nedokáže se důsledně ptát po motivech a důvodech toho, proč se některé dokumenty náhle objevují a jiné zůstávají skryté, a nikdy si plně nepřipustí, že zjevně zapříčinila smrt nevinného člověka. Záhada tajemného vraha se v závěru filmu dočká odhalení, dojde k tomu však jaksi mimochodem při obchodním jednání dvou viníků, z nichž každý si myslí, že jen chránil něčí zájmy.

Ve filmu sledujeme události právě očima Karen, která dostane od nakladatele za úkol sepsat Vincův životopis. Retrospektivní scény se odehrávají tak, jak si je podle dostupných zdrojů Karen v dané chvíli představuje, a mnohdy tedy mají několik vzájemně si odporujících verzí. Prvním zdrojem je pro Karen úvodní kapitola Lannyho chystané knihy, kterou jí pošlou komikovi právníci, brzy však následují kapitoly z jiných zdrojů.

Karen se ovitá ve svém živlu, neboť miluje fabulace stejně jako její dívčí idol Lanny. Když se setkají na palubě letadla, Lanny tvrdí, že je francouzský impresionistický malíř z Tahiti, který je však ve skutečnosti makléřem, a ona se vydává za svou kamarádku. Příznivci Egoyanových filmů nenajdou v tomto filmu z tematického hlediska nic nového. Již ve svém prvním celovečerním filmu Nejbližší příbuzný (Next of Kin, 1984) vylíčil Egoyan osud nespokojeného mladíka, který se vydává za člena arménské rodiny, a v Rodinné projekci (Family Viewing, 1987) zkoumal roli médií, především domácího videa, televize, telefonu a veřejných kamerových systémů, v mezilidské komunikaci.

V Mluvených rolích (Speaking Parts, 1989), jednom ze svých dosud nejzdařilejších snímků, uvádí Egoyan již úplnou škálu svých oblíbených témat. Pokojská Lisa, nešťastně zamilovaná do hotelového údržbáře a zároveň neúspěšného herce Lance, si stále dokola ve videopůjčovně půjčuje filmy, v nichž její idol hraje epizodní němé role. Alespoň na chvíli zakusí pocit moci, když sama na video natáčí rozhovor s novomanželkou a svými existenciálními otázkami ji dovede k zhroucení. Právě k této postavě má blízko Maureen z filmu Kde je pravda, která pracuje v hotelu jako brigádnice, chce se živit jako novinářka a naivně si myslí, že její šokující objev odstartuje její kariéru. Údržbář Lance dostane jednu z hlavních rolí, stane se hvězdou, ale zjistí, že to nijak nezvýší jeho vliv ani prestiž: je pouhým nevolníkem režiséra a producenta a nemůže si dovolit odmlouvat, stejně jako Lanny a Vince v Egoyanově posledním filmu nesmějí odmítnout "lukrativní" nabídku mafiánského bosse. Mluvené role ale daleko zřetelněji než Kde je pravda ukazují ještě jeden rys showbyznysu: ten, kdo celý příběh vymyslel, případně sám prožil, je postupně odstaven a na jeho pravdě přestane záležet. Ve filmu Kde je pravda se z "šedé eminence", Lannyho osobního komorníka Reubena, stane osamělý stárnoucí muž, který si chce přilepšit k penzi. V Mluvených rolích je situace morálně ještě vyhrocenější, neboť scenáristka Clara z výsledné verze zcela zmizí, protože pro producenta není dostatečně "autentická".

Právě morální aspekt hledání pravdy je u Egoyana vždy velmi důležitý. Ve filmu Kde je pravda z příběhu neční, je v něm však přítomný po celou dobu. Je Karen jen bezohledná kariéristka, která jde za svým cílem doslova přes mrtvoly, nebo citlivá znalkyně lidských duší, jež z ohledu k matce zavražděné nakonec se zveřejněním pravdy počká? Maskování vlastní viny se úspěšně dokáže tvářit jako altruismus.

Dvojí tvář měl už charismatický pracovník pojišťovny Noah, který ve filmu Odhadce (The Adjuster, 1991, film se mimochodem svou stavbou nejvíce blíží absurdním dramatům Samuela Becketta či Harolda Pintera) sice jako jeho biblický protějšek odvádí poškozené na svou "archu", kterou je v jeho případě nevábný motel, ale pak vstupuje do jejich soukromí a po celou dlouhou dobu, než se dočkají peněz z pojistky (pokud se vůbec dočkají), je citově využívá. Noahův pád způsobí až filmový režisér, ještě větší manipulátor lidskými osudy, než je Noah, a tvůrce podobných filmů, jaké cenzuruje a zároveň si tajně nahrává Noahova manželka Hera.

Pornografie je u Egoyana vždy metaforou pro pokřivené mezilidské vztahy. Její aktéři i konzumenti ji používají jako prostředníka, s jehož pomocí se snaží střídavě dosahovat bezprostřednosti a odstupu. Někdy má pornografie terapeutické účinky, jindy zaviní lidské neštěstí; k tomu dochází v případech, kdy člověk zapomene, že jde o pouhou veřejně dostupnou náhražku, kterou si nemůže přivlastnit a uzavřít ve svém soukromí. V Mluvených rolích majitelka hotelu občas posílá údržbáře Lance do pokojů prominentních návštěvnic a nabádá ho, aby si udržel "jasnou mysl, chladné srdce a hravé tělo", ale jedna z jeho zákaznic spáchá sebevraždu. V Odhadci Noahova manželka nosí pornografické filmy své osamělé sestře, pro niž je to jediný kontakt s erotikou a zároveň poněkud zvláštní metoda asimilace, zato pro cenzory samotné jde o cestu k pokrytectví a k elitářství; oni smějí vidět to, co jejich zásluhou druzí nikdy neuvidí. V Exotice (1993), která se z velké části odehrává v luxusním erotickém klubu, se snaží protagonisté z řad aktérů i diváků úspěšně zapomenout na svá traumata, ale majitelka pečlivě hlídá, aby se obě kategorie nesmísily. Ve filmu Kde je pravda mafie najímá umělcům ty nejlepší prostitutky, aby zapomněli, že jsou vlastně vězni veřejnosti a nemají žádné soukromí; sex s nimi pro ně není ničím osobnějším než tableta sedativa či hypnotika.

V dnešním světě dokáží podle Egoyana naslouchat druhým jen ti, kteří jsou za to placeni. Postava odhadce Noaha měla ještě před novinářkou Karen postupně další následovníky: homosexuálního celníka a daňového auditora, kteří pronikají do soukromí pašeráka vajíček exotických ptáků v Exotice; právníka, jenž postupně navštěvuje rodiče obětí havárie školního autobusu ve Sladkých zítřcích, či imigračního úředníka, který se v Araratu (2002) slituje nad arménským mladíkem Raffim a nepředá ho policii, přestože v krabicích od filmu převážel drogy. Ve všech těchto případech profesionálové nakonec nevyužijí ani nezneužijí svého postavení a zachovají se k objektům jejich profesionálního zájmu velmi slušně, mnohdy i za cenu porušení předpisů či zákona; dovedou je však k tomu traumata z jejich vlastního soukromí, která se pokoušeli celou dobu vytěsňovat ze svého vědomí.

Kde je pravda je jedním z mála Egoyanových filmů, v němž nehraje žádnou roli etnická identita postav (pokud nepřikládáme nadměrný význam faktu, že veřejnost vnímá dvojici komiků jako Židy, ovšem ve skutečnosti je Žid jen Lanny). Právě v těch filmech, v nichž se nejvíce odráží jeho arménské kořeny, jsou však ukazovány ty nejtragičtější konotace "lží pravd". V Araratu se režisér arménského původu rozhodne konečně natočit film na tabuizované téma masakru Arménců Turky u města Van v roce 1915, ale přestože herci dělají, co mohou, a do svých rolích se někdy až nenáležitě vžívají, výsledkem je stejně jen kašírovaná studiová podívaná, s níž má problémy i historická poradkyně, Arménka Ani. Z místa masakru ve skutečnosti vůbec nebyla hora Ararat, sloužící jako ústřední metafora příběhu, vidět a postava malíře Arshila Gorkyho se také do filmu zakomponovala dodatečně, aby dodala snímku větší publicitu. Egoyan pak účinek ještě ironicky znásobil tím, že dal režisérovi jméno Edward Saroyan, a učinil ho tedy jmenovcem slavného amerického prozaika arménského původu Williama Saroyana. Svou nezpochybnitelnou pravdu najde ze všech Egoyanových postav snad jen překladatelka z Kalendáře (The Calendar, 1993), která opustí kosmopolitní prostředí kolem svého manžela fotografa a zůstane ve své rodné Arménii; opuštěnému a osamocenému fotografovi, jenž nedokázal o domovinu své ženy projevit alespoň základní zájem, nezbývá než odjet zpátky do Kanady sám a stále znovu si inscenovat svůj milostný neúspěch v nejrůznějších jazykových mutacích.

Egoyanovy filmy vyžadují aktivní přístup diváka. Ten musí jednak příběh spolu s jeho tvůrcem skládat, a jednak k němu zaujímat morální stanovisko. Velmi pěkně to vyjádřila již před dvanácti lety Carole Desbaratsová: "Ve světě naplněném vrstvami obrazů se filmy Atoma Egoyana pokoušejí vyčlenit určitou zkušenost s reálnem. Nezajímá je však (...) autentičnost, která slouží jako přesvědčivá omluva pro nedostatek přemýšlení, integrity a kvality; jeho hledání dodržuje všechny objížďky, meandry a skoky, jen aby se přiblížilo skutečnosti, která stále uniká."/3 Takovým způsobem samozřejmě nepracuje filmař-realista. Egoyan hojně využívá metafory a symboly a ještě více než slovem se vyjadřuje obrazem a hudbou. Scény jako ta z Exotiky, v níž Don McKellar jako Thomas, majitel obchodu s exotickými ptáky a plazy, sleduje od svého stolu v horním patře skrze akvárium s rybičkami vchod, jímž právě vchází jeho budoucí nemesis, daňový auditor, mají na vnímavého diváka neomylně katarzní účinky. Záběry na jednotlivé předměty, detaily a gesta vyjádří v několika vteřinách pocity odcizení lépe než francouzští existencialisté ve svých románech s pomocí desítek i stovek slov, a hudba Mychaela Danny to ještě podtrhuje. Egoyanovy filmy jsou pečlivě vystavěnými multimediálními kompozicemi, jejichž prvky dal dohromady autor, který je zároveň literát, hudebník i výtvarník. Je pravda, že jeho kompozice se někdy navzájem až příliš podobají, což si divák uvědomí právě u jeho posledního filmu. Vždy se v nich ale najdou nové formální i významové prvky, pro něž stojí za to se do hledání pravdy v labyrintu lží, který pro nás se značnou péčí vystavěl, ochotně znovu vrhnout.

  • Poznámky:
  • 1) Tento rys Egoyanovy tvorby obhajuje např. Catherine Russell. Russel, Catherine: "Role Playing and the White Male Imaginary in Atom Egoyan's Exotica". In: Waltz, Eugene P.: Canada's Best Features. Amsterdam, Rodopi, 2002, s. 321–338.
  • 2) Rupert Holmes (nar. 1947) složil například několik písní pro Barbru Streisandovou do filmu Franka Piersona Zrodila se hvězda (A Star Is Born, 1976) a je autorem úspěšného broadwayského muzikálu na motivy nedokončeného detektivního románu Charlese Dickense Záhada Edwina Drooda (The Mystery of Edwin Drood, 1985).
  • 3) Desbarats, Carole; Riviere, Daniele; Lageira, Jacinto; Virilio, Paul: Atom Egoyan. Paris, Dis Voir, 1993, s. 2.
Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Film a komiks

41 / září 2005
Více