PRzFF

Kdybych dostal za úkol vyslovit jedinou radu pro filmové dokumentaristy, zněla by: Netočte to, co jste si naplánovali, předsevzali, ale to, co na místě samém skutečně najdete. Co si najde vás. Realita je totiž pokaždé originálnější, přesnější, vtipnější, podvratnější, kdežto autorské hranice imaginace – to je vždy spíš studnice konvence. První natáčecí den našeho společného debutu Český sen (2004) jsme s kolegou a kamarádem Filipem Remundou pojali rituálně. Na jednu rozlehlou pražskou louku jsme sezvali úzký štáb a naše tehdejší filmové pedagogy: Helenu Třeštíkovou a Karla Vachka. V plánu bylo si přiťuknout českosnovým pivem, pronést pár slov a odstartovat příběh kampaně falešného hypermarketu. Jenže tento záměr neustále narušovaly desítky, možná stovky žab, které nám migrovaly pod nohama ze zimoviště do blízké nádrže. Nebylo kam šlápnout. Skokani opanovali situaci a do toho se profesor Vachek důrazně podivil, proč ty žáby netočíme. Že to je přece podstata té situace. A to byl ten nejužitečnější šťouch od nejvíce přítomného z dokumentárních kmotrů. Scéna přípitku nakonec z filmu vypadla, ale zbyl v něm z toho jeden záběr. Pochopitelně žabí.

Získat čas

Podobně příběhově si fixuji pár klíčových principů, které...