Návraty kamarádů do deště / Pokračování normalizačních trháků po roce 1989

Ačkoli politologové a publicisté často mluví o hegemonním narativu devadesátých let, tehdejší českou filmovou produkci charakterizovaly spíš chaos a nejistota. Někteří tvůrci hledali nové příběhy a experimenty, s nimiž by „oslovili trh“. Jiní sázeli na jistotu a vraceli se k příběhům a hrdinům pevně zakotveným v divácké zkušenosti osmdesátých let – k Básníkům, Discopříběhům nebo Kamarádům do deště. Několik polistopadových snímků tak navázalo na úspěšné filmy z doby pozdní normalizace či přestavby. Ve spojení s předlohami, na něž navazují, vytvářejí zajímavé kompozice odrážející proměnu dobových kulturních a politických diskurzů v důsledku politické změny v roce 1989.

Tyto filmy lze považovat za svého druhu sociologickou studii o adaptaci české společnosti na období transformace. Mohou ilustrovat princip kontinuity a změny v historii, ukázat, co se proměnilo a co zůstalo stejné. Klastr těchto „adaptačních“ snímků zahrnuje tvorbu Jaroslava Soukupa (Discopříběh č. 2, 1991; Kamarád do deště II – Příběh z Brooklynu, 1992), Zdeňka Trošky (Slunce, seno, erotika, 1991) a Dušana Kleina (Konec básníků v Čechách, 1993), tedy...