Kulantně extravagantní restart – 73. Berlinale

Loňské Berlinale se konalo na eskalující vlně omikronu. Tehdejší mimořádná úzkost se zrcadlila i v řadě soutěžních snímků, které se výrazně posunuly od tradičně ideologicky progresivních filmů, jež berlínský program charakterizovaly, k příběhům dostředivým, soustředěným na sledování vztahů v rodině či mezi partnery. Letošní první zcela postpandemický ročník nazval umělecký ředitel Berlinale Carlo Chatrian „restartem“. Překvapivě to nebyl jen bonmot, ale i funkční interpretační klíč k mnohým soutěžním titulům, jež letos doplnily také dva animované filmy a jeden dokument. Do většiny z nich totiž skutečně pronikla předtucha (ne-li přímo diagnóza) konce stávajícího životního konceptu a nutkavá potřeba hledat jiný, v němž budeme zohledňovat svět v jeho rozmanitosti, prosté zbytečné normalizace.

O znovuoživení značky Berlinale svědčila jak sociální angažovanost, tak i velká gesta. Od plošného zavedení veganského občerstvení do účelového rozdávání cen. Zároveň doznal vcelku zajímavých kontur akcent na zrovnoprávnění žen, který Berlinale vyhlásilo v roce 2019. Z předsevzetí narovnat historickou křivdu ve filmových profesích na ideálních 50/50 se dalo nabýt dojmu, že budou tituly vybírány podle zmíněných kvót. Vedení festivalu se rozhodlo nepostupovat...