Plátno jako přesvědčivý hypnotizér

28. 4. 2023 / Jindřiška Bláhová
editorial

Byl to jeden z mých nejsilnějších zážitků z loňského Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava. Když začal divák na vedlejším sedadle v sále kina Dukla po půl hodině klimbat, působilo to jako součást projekce. Plátno, na němž se kamera po milimetrech přibližovala už dobrou půl hodinu k mluvící postavě kázajícího reverenda Jima Jonese a z magnetofonu zněla přes čtyři dekády stará „páska smrti“ – „hmatatelný“ doklad „skutečnosti“ předcházející hromadné sebevraždě reverendových oveček ze sekty Chrám lidu v roce 1978 v jihoafrické Guyaně–, jakoby bylo samo o sobě jeden přesvědčivý hypnotizér, vtahující diváka do své svádivé hry na pravdu a na lež. Stejně jako manipulativní vůdce, o výklad jehož místa v historii se přetahovala KGB se CIA. Přetahovanou o „pravdu“ je ostatně celý dokument á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN debutujícího Jana Bušty.

Autor doposud spojovaný hlavně s kreativním střihem trailerů a s televizním dokumentem Televise bude! pozoruhodně zmobilizoval filmové médium i pravidla žánrů v projektu, jenž začíná jako brilantně nepatřičná komedie a láme se do sofistikovaného pojednání na téma (různých rovin) manipulace a moci filmu. Při vší temnotě zpracovávaného Buštovi nechybí hravost, s níž poučeně i provokativně pracuje s pravidly žánrů od akčního filmu po truecrime. (Snímku jsme se rozsáhle věnovali v minulém čísle.) á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN stále putuje po kinech a Jan Bušta je dalším z tuzemských tvůrců, kteří napsali o své práci do „filmařské“ rubriky Kamera-pero. Zamýšlí se nad tím, jak klíčová je pro tvorbu potřeba naléhavě přistupovat ke každému filmu, jako by to byl film první. „Můj první kinofilm á-B-C-D-é-F-G-H-CH-í-JONESTOWN je asi nejvíc z mých dosavadních pokusů o tvorbu naplněn právě tímto drzým přetahováním se ,tradice‘ s novým začátkem,“ píše. „Je to bojiště, kde se střetávají filmy již viděné anebo ty, o kterých víme, jak by ,měly vypadat/působit‘, s tím, co chce zaskočit, ukročit, jít paralelně…“

K mému druhému silnému zážitku z Ji.hlavy se shodou okolností vrací i Janis Prášil v portrétu dokumentaristky Lucie Králové. Inspirací k analýze její dosavadní tvorby a přístupu je snímek KaprKód, inovativní portrét rozporuplného komunistického skladatele Jana Kapra. Králová je v práci s médiem vyvolávajícím otázky po schopnosti dokumentu zachytit „realitu“ a lidskou existenci – stejně jako hrůzný čin – duchovním spřízněncem Buštova snímku. Byť by nemohly být odlišnější. Oba ale představují tuzemské loňské tvůrčí „výbuchy“.

Pokud mluvíme o výbuších, jeden sleduje i článek v rubrice Mimo kino, kde se tentokrát Petra Chaloupková soustředila na „YouTube punk“ propojený jménem Adiny Šulcové. Proč je podle ní třeba její Spiknutí holčičích hoven (natočila jej s Viktorií Novotnou) – nominované na Cenu filmové kritiky v kategorii Nejlepší krátký film – „zábavnější, smělejší a relevantnější než lecjaké profesionální snahy“? A nakonec, výbuchem zcela aktuálním je i druhý film režisérky Darii Kashcheevy Electra, který se objeví jako jeden ze zástupců FAMU ve studentské soutěži nadcházejícího festivalu v Cannes La Cinef. Psychoanalyticko-surrealisticko-identitní jízdou na horské dráze dívčích vzpomínek, kořenů traumat a společenských tlaků na ženské tělo Kashcheeva potvrdila, že její debutová, Dcera nebyla náhoda, ale skutečné ohlášení výjimečného talentu. Uvidíme, co na to porota v Cannes v čele s maďarskou režisérkou Ildikó Enyedi.

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Jasudžiró Ozu

146 / duben 2023
Více