TBH / WTF
V polovině února přivítalo revitalizované iVysílání České televize premiéru seriálu TBH, který už tehdy vyčníval hned několika prvenstvími. Kromě vítěze v kategorii webseriál z loňského festivalu Serial Killer jde také o první původní hraný formát ČT určený výhradně pro internetovou platformu a zároveň zacílený primárně na teenagerské publikum.
Na slibnou reklamu zanedlouho navázala salva oslavných kritik oceňujících otevřenost veřejnoprávního média ke zpracovávání témat (kyber)šikany, mentálního zdraví nebo homosexuality a taktéž snažení zprostředkovat je atraktivní a přístupnou formou pro mladé obecenstvo. Málokterá pochvala, potažmo i titul samotný ale obstojí, když vynecháme argumentační berličku malého českého rybníku, pro nějž je progresivní i zjištění, že existují queer středoškoláci, že mezi sebou komunikují přes sociální sítě a mluví obecnou češtinou. S těmito chatrnými kvalitami ale TBH – neboli překotný mix všeho, co by současné generaci 15+ pravděpodobně mohlo být blízké – jen těžko překvapí. Ať už v rámci zahraniční konkurence nebo jako o několik let zpožděný vstřícný krok vůči českému dospívajícímu divákovi.
Do děje seriálové prvotiny Lucii Kajánkové jsme vhozeni ve chvíli, kdy na chodby brněnské střední školy vstoupí maskovaný muž, který několika výstřely rozpoutá paniku mezi studenty. Krátký, nekontextualizovaný teaser budoucnosti poté přerušuje instagramový stream z dřívějška téhož dne, v němž nás šestnáctiletá Mája uvádí do vztahů a společenské hierarchie na škole. Té podle tradičního mustru teen dramat vládne florbalové mužstvo a tlupa jeho obdivovatelek v čele se sebevědomou Nessou a jejím přítelem Lukym. Nadcházející střelecký útok však jejich dosavadní životy převrátí vzhůru nohama – nehledě na to, že útočník v ruce držel jenom atrapu a že to navíc byl jejich spolužák a Nessin nevlastní bratr Tonda. Moment střelby funguje jako rozbuška pro rozvíjení paralelních linek, které osvětlují okolnosti vedoucí k Tondově zkratu a současně rozvádějí příběhy jednotlivých protagonistů – rozpad vztahu, hledání nových lásek a přátelství, sebeurčování vlastní identity.
Z narativního schématu založeného na úvodním šoku a postupném rozpletení (které kopíruje jak úvodní díl, tak seriál jako celek) je patrná snaha vyrovnat se rychlostí a dynamičností audiovizuálnímu obsahu, který cílová věková skupina běžně konzumuje on-line. Obdobně styl internetové komunikace podtrhují také do rámu implementované chaty a obrazovky mobilních telefonů nebo na dramatiku poměrně krátká stopáž jednotlivých dílů pohybující se mezi 11–17 minutami. Jenže úsilí osvěžit, respektive uměle omladit formát nedošlo dál než za vyprázdněné atributy dnešního „světa mladých“ a nepropsalo se do struktury vyprávění, které se po počátečním otřesu propadá do tempa průměrné pondělní detektivky. Fragmentace narativu dle logiky – co epizoda, to jiná postava a jiná perspektiva – se tak namísto dramaturgické opory stala zbytečnou koncepční přítěží, jíž je třeba se držet za každou cenu bez ohledu na to, jestli je stále funkční a negeneruje jen výplňovou vatu.
V prvním plánu tuto scenáristickou rozpačitost symptomatizují dokola opakované scény kolektivního veselí, kdy do sebe teenageři vehementně klopí lahve tvrdého alkoholu (aniž by se to projevilo na jejich chování), což místo zřetelných replik zpravidla doprovází konverzační šum režijně pojatý ve stylu „jak si asi povídají náctiletí“. Stejně tak i mluva hrdinů se schizofrenně přelévá z útržkovitých dialogů plných anglicismů a vulgarismů do znenadání sáhodlouhých promluv, v nichž scénář kondenzuje psychologický vývoj postavy, který z předchozího počínání nebyl čitelný. Při komplexním pohledu pak na povrch vyvěrá tematická a tonální nevyváženost. Zatímco dramatický rámec seriálu, Tondova cesta od oběti šikany k neuváženému aktu pomsty, je prakticky objasněn už ve čtvrtém díle a dál odložen na vedlejší kolej, většinu času sledujeme konvenční vztahovou smršť. Celkový nevalný dojem z řemeslného zpracování navíc umocňují zbytečné nedostatky v podobě netrefených postsynchronů nebo zcela nesmyslného chování některých aktérů (například když se Nessa v obraně vůči střelci snaží zabarikádovat sedacími pytli a nevolá policii, nýbrž kamarádku mimo školní budovu, aby bezpečnostní složky kontaktovala ona).
TBH je kulhající kompromis, který na sebe sice nabalil všechny zástupné symboly generace Z, ale nakládá s nimi vyprázdněně a staromódně, jako s vlaječkami označujícími produkt pro specifickou demografickou skupinu. Je skvělé, že titul začleňuje coming out jinak než jako spouštěč koloběhu homofobie, ale Luky a Pavel by na druhou stranu bez „jiné“ sexuální orientace postrádali další charakteristicky a role v příběhu. Podobně lze ocenit, že se protagonisté postupně zbavují zjednodušujících škatulek, ale například postava environmentálně uvědomělé feministky Máji zosobňující „woke“ dobu je daleko za hranicí karikatury. Také tematizace kyberšikany si právem vysloužila pozitivní ohlas, ale jak relevantní může být moralizující varování před nástrahami sociálních sítí pro mládež, která spolu s nimi vyrůstala? Upřímně řečeno, takhle to nemá cenu.
Článek vyšel v čísle březen/duben 2022.