Únik do pohádkové krajiny folkloru / Anna Podskalská
Katedra animované tvorby FAMU v poslední době zažívá jeden mezinárodní úspěch za druhým. Festivalová sezona tento trend jen potvrzuje. Vedle úspěchů pedagožky Michaely Pavlátové, jejíž film Moje slunce Mad získal cenu poroty na festivalu animovaných filmů v Annecy, a studentky Diany Cam Van Nguyen, která se snímkem Milý tati soutěžila ve švýcarském Locarnu, se mezinárodního uznání dostalo i Anně Podskalské, poměrně nové tváři na české animátorské scéně. Její uhrančivý film Rudé boty, vyprávějící o nebezpečné touze po tanci, byl nominován do prestižní studentské soutěže Cinéfondation na festivalu v Cannes.
Dramaturgové canneského festivalu nebyli jediní, koho film pětadvacetileté autorky zaujal. Rudé boty se protančily do užšího výběru studentských cen Britské filmové akademie (BAFTA) a zvítězily v soutěži Český obzor na tuzemském Anifilmu. Kvůli letošnímu posunutému termínu Cannes navíc producenti filmu museli odmítat pozvánky z prestižních festivalů, jako jsou slovinská Animateka, kalifornský Palm Springs International ShortFest nebo právě Annecy. Podskalská si uvědomuje význam prestižních nominací, které mohou otevírat dveře k dalším příležitostem, stojí však nohama pevně na zemi: „Péče o film po jeho vzniku, festivaly, rozhovory a propagace… To vše je pro mě nové a upřímně mě více těší samotná tvorba.“ Mezi četnými gratulacemi k úspěchu filmu si tak nejvíce váží sdělení dramaturgyně Anny Vášové, jež jí připomněla, že ceny nic neznamenají a je třeba pracovat dál. „Potěšilo mě, že to konečně někdo řekne tak, jak to sama cítím,“ dodává.
Archetyp zdivočelé ženy
Režisérka pocházející z Kunštátu na Moravě se k animaci dostala přímou čarou přes studium grafiky a ilustrace na Střední škole umění a designu v Brně. Během studia na FAMU se jí podařilo vytvořit hned několik zajímavých prací. Například humorný skeč Ahój – Černý Petr, který přenesl situaci ze slavného Formanova snímku na plátna slavných obrazů, nebo lyrický snímek Tamto léto, v němž se objevuje autorčin oblíbený motiv částečně idealizovaného života na venkově a jenž se inspiroval poetickou vzpomínkou její pratety.
Scénář filmu Rudé boty vznikl ve spolupráci s manželem, kolegou z FAMU a střihačem Matějem Podskalským, na námět stejnojmenné lidové pohádky. „Už během studia jsem si řekla, že chci ve svém bakalářském filmu adaptovat již existující látku. U několika menších projektů jsme si s Matějem vyzkoušeli, že nám tento styl práce sedí. Nakonec – všechno už bylo napsáno.“ Ve své tvorbě se Podskalská často věnuje venkovským, folklorním a pohádkovým motivům, které pro rozenou Moravanku představují únik z globalizované reality velkoměsta. Na pohádku o zhoubné posedlosti tancem narazila v knize Ženy, které běhaly s vlky, v níž americká autorka Clarissa Pinkola Estés analyzuje mýty a příběhy pracující s archetypem zdivočelé ženy. Pohádka ale existuje v různých variantách, a zatímco třeba Hans Christian Andersen na příběh nahlíží prizmatem trestu za marnotratnost a nedostatek křesťanské oddanosti, Podskalská v osudu hrdinky vidí alegorii na nebezpečí jakýchkoli závislostí.
Chudou dívku Rózu v rozšlapaných škrpálech na vesnické tancovačce nikdo nevyzve do kola. Zatímco posmutněle vysedává na lavici, přiblíží se k ní tajemná postava pohledného muže, který ji vyzve k tanci a daruje jí krásné červené střevíce. Ty ji však uvrhnou do zničující extáze tance, již jen na poslední chvíli zastaví skupina stařen. V dalších dnech se Róza věnuje své úmorné práci a snaží se odolávat všudypřítomnému lákadlu rudých bot. Závislost je však silnější a pomalu spěje k nevyhnutelnému konci. „Bylo pro mě zajímavé si formulovat, co pro mě téma znamená. Tak jako asi každý v této zemi, mám i já v širší rodině zkušenost se závislostí,“ vysvětluje Podskalská, čím ji motiv zaujal.
Zničující vášeň, rozervanost hlavní hrdinky a až hororové prvky se odrážejí v expresivní kresbě typické pro techniku, kterou byl snímek vytvořen. Podskalská se k animaci na skle dostala při práci na filmu Přes hranici (La traversée, 2021) legendy světové animace Florence Miailhe. „Tehdy se to pěkně spojilo. Měla jsem už hotový námět na Rudé boty, který si svým romantismem říkal o výraznou kresbu, když mě na základě vizuálně rozevlátého spotu pro cenu Magnesia Litera oslovila Lucie Sunková, která se animaci na skle dlouhodobě věnuje, a doporučila mě českému koproducentovi filmu Přes hranici Martinu Vandasovi,“ popisuje Podskalská počátky svého mezinárodního angažmá a své první setkání s unikátní technikou.
Pro Rudé boty měla Podskalská dopředu připravený podrobný storyboard, na jehož základě byl film sestříhán ještě před samotnou animací. Autorka pak na poloprůhledný papír namalovala jednotlivá pozadí, která umisťovala pod několik vrstev skla, na něž olejovými barvami malovala jednotlivé obrazy. Po dokončení animace na skle zůstanou zachována pouze tato pozadí, zbytek malby se po každé fotografii přemalovává nebo zcela stírá a maluje znovu. Život celému vizuálu vdechuje světelný zdroj umístěný pod skly a pozadím, umocňující jednotlivé pohyby naznačené tahy štětce. „Vyhovuje mi především spontánnost této techniky. Když animujete klasickou kresbou nebo na počítači, máte tendenci se k animaci stále vracet a něco předělávat, což zde není možné. Samozřejmě se s animací na skle pracuje i moderně, já sama jsem některé detaily dolaďovala postprodukčně na tabletu, ale většina se děje tady a teď.“
Právě tato spontaneita dodává filmu dynamiku, již navíc podporuje výjimečná zvuková složka Václava Kopelce, jenž má jako člen cimbálové muziky k folklorní lyrice blízko. Panslovanský mix lidových písní doplňují naléhavé smyčce a výkřiky hlavní hrdinky, které svůj hlas propůjčila sama režisérka filmu. „Miluji ten pocit, když dokončím animaci a začne se zvučit. Najednou celý film ožívá a dostává zcela nový rozměr,“ říká.
S manželem Matějem právě promýšlejí nový snímek. „Na dalším projektu bychom si rádi vyzkoušeli delší metráž a komediálnější přístup. Určitě ale zůstaneme ve světě folkloru a pohádek. Aktuálně mě hodně zajímají lidové nadpřirozené bytosti jako například Plivník, což je kuře, které někomu bezmezně slouží, ale jeho služba se stává zároveň prokletím. O tom bude můj magisterský film.“