Manifest nerůstu za dvě stě mega / Matrix Resurrections

18. 2. 2022 / Ondřej Pavlík
kritika
Placený

Matrix vnesl na přelomu milénia do popkulturního mainstreamu představu, že realita kolem nás je pouhou iluzí. A co víc, iluzí mocenskou a zotročující. Ačkoli se v souvislosti s filmy sourozenců Wachowských hojně zmiňuje odkaz postmoderní filozofie, první část matrixovské série vlastně předestřela čitelný moderní náčrt ideologického uspořádání světa. Pozdně kapitalistickou společnost vylíčila jako doménu, v níž lidstvo prodlévá v nevědomém limbu, sytí se efemérními smyslovými požitky a ve skutečnosti je vykořisťované panovačnými stroji. Jak se z takového žaláře vymanit? Probudit se ze sna, demystifikovat jej jako uvězňující fantazii a následně proti němu rebelovat. Tím Vyvoleným, kdo tuto iluzi prohlédne, se přitom může stát úplně kdokoli. I ten nejposlednější úředníček z ušmudlané openspaceové kóje.

Před více než dvaceti lety se taková osvobozující vize zdála být svůdná. Skrze ztotožnění s mesiášským hrdinou divák prožil jeho monomytickou pouť a zakusil pocit opojné nadvlády nad Systémem. Podobně jako při sledování Klubu rváčů nám mohlo připadat, že ke světu okolo musíme zaujmout notně podezřívavý, ne-li přímo paranoidní postoj. Protože prefabrikované reklamní sny, které tento svět naším směrem vysílá, nejsou ničím...

Zpět

Přečtěte si celý článek

Tento článek je zamčený.
Přečíst si jej můžete po zakoupení daného čísla časopisu.

Koupit časopis

Máte číslo už zakoupené? Přihlaste se.

Přihlásit se

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Současná česká animace

139 / únor 2022
Více