Smolný pich, duch doby a festivalové diváctví / Pandemické Berlinale
Umělecký ředitel mezinárodního filmového festivalu v Berlíně Carlo Chatrian a výkonná ředitelka Mariette Rissenbeek často opakují, že 71. ročník Berlinale ještě neskončil. Za kompletní ho totiž hodlají považovat až po „letním speciálu“, který se má na rozdíl od první poloviny akce, určené 1.–5. března 2021 jen profesionálům, uskutečnit v červnu už v berlínských kinech. Podařilo se jim ale festival v pandemických podmínkách bezproblémově zorganizovat on-line, provázat Evropský filmový trh EFM s programem tak, jako kdyby se festival konal fyzicky. Novináři si mohli filmy na webu spustit kdykoli ve čtyřiadvacetihodinovém slotu. V několika případech producenti odmítli své filmy z programu festivalu zpřístupnit mimo EFM, ale byly to jen výjimky. Nepromítala se sice připravená retrospektiva, ale letošní Berlinale nabídlo – menšímu počtu filmů v hlavní soutěži navzdory – silný program, jehož kvalita dokonce předčila předcházející ročníky.
Hlavní soutěž byla výjimečná mimo jiné silným zastoupením německých filmů. Budeme-li počítat i minoritní koprodukce, šlo o nevídaných šest filmů v jinak regionálně poměrně různorodé soutěži. Pět filmů (včetně tří minoritních koprodukcí) pak měla v soutěži Francie, dva snímky Maďarsko. Naopak ani jeden nebyl z USA. S výjimkou jediného filmu, maďarského válečného dramatu Přirozené světlo (r. Dénes Nagy), šlo výhradně o filmy ze současnosti (nebo blízké budoucnosti).
Do řady filmů nebo jejich kritického přijetí se promítla pandemická situace. Některé vznikly loni a ovlivnilo to jejich natáčení. Přímou reflexi covidové doby ale nabídlo jen několik v čele s vítězným Smolným pichem aneb Pitomé porno (Babardeală cu bucluc sau porno balamuc). Satira rumunského režiséra Radua Judea tematizuje nošení roušek v obraze i dialozích. V soutěžní sekci pak na epidemii odkazovalo ještě Kolo štěstí a fantazie (Guzen to sozo), jehož jedna povídka se odehrává v době, kdy Zemi zasáhl počítačový virus, který patrně vyřadil z provozu on-line svět. V dalších sekcích se objevila například Sociální hygiena (Hygiène sociale, r. Denis Côté, v sekci Encounters) s distancovanými dialogy pronášenými mezi postavami v plenéru. Anebo desktopové Jazykové lekce (Language Lessons, r. Natalie Morales, v sekci Berlinale Special), romance o muži a ženě, kteří se seznámí při on-line výuce španělštiny. Řada recenzí ale vnímala i jiné berlínské filmy nostalgicky. Jako obrazy reality, kterou postrádáme, nebo zobrazování mezilidských vztahů vztahovala k nemožnosti se shromažďovat či si podávat ruce.
Náčrt diváckého filmu
„Vyzývá ducha naší doby na souboj. Je to promyšlený a zároveň divoký film, chytrý i dětinský. Atakuje diváka, vyvolává nesouhlas a nikoho nenechává v klidu,“ ocenila porota vítězný Smolný pich aneb Pitomý porno, koprodukovaný v Česku Jiřím Konečným. Je to obecně dobrá charakteristika dokumentární i hrané tvorby Radua Judea. Hlavní hrdinka, učitelka Emi, je v nesnázích. Rodiče jejích žáků objevili na internetu pornovideo, které natočila doma s manželem. Režisér její patálii sleduje ve třech kapitolách a na úvod ukazuje samotné, amatérské a lehce trapné, ale zároveň explicitní video. To je ale symptomaticky v úloze pouhé předehry. Jude pak satiricky vykresluje jiné společenské konflikty v pečlivě rámovaném veřejném prostoru, kde rozhodují především byznys, ostré lokty a peníze. Luxusní auta parkují přímo na chodnících a přechodech pro chodce, lidé se v obchodech hádají o nošení roušek. Sexualita je předmětem morálky a pokrytectví. Význam vzdělávání nebo argumentaci domácími literárními klasiky nelze brát vůbec vážně. A tak také Jude učitelčino setkání s rodiči ve finále stylizuje jako přepjatou grotesku, nikoli civilní drama. Předkládá víc závěrů, hraje si s odhalováním konstruovanosti filmu. Snímek s podtitulem Náčrt diváckého filmu je okouzlující korpus postřehů a invektiv, formálně různorodý slovník současné společnosti.
Kolo prazvláštních setkání
Velkou cenu poroty si „převzal“ japonský režisér Rjúsuke Hamaguči za film Kolo štěstí a fantazie. Vychází v něm z vlastního scénáře, tří povídek o třech zvláštních setkáních. V první dívka z rozhovoru se kamarádkou vyrozumí, že se přítelkyně zamilovala do jejího bývalého přítele, s nimž má stále moc emočně manipulovat. Mladá žena ve druhé chce na radu svého milence svést profesora, celou záležitost natočit a muže tak zostudit. Dvě ženy ve třetí kapitole se minou na eskalátorech a mylně se považují za staré známé ze školy. Všechno, co si postavy naplánují, nakonec proběhne úplně jinak. Formálně jednoduše nasnímaný film je i přes problémy se synchronním zvukem dost silný na to, aby drobné technické obtíže překonal. Vypovídá o bolesti zůstávající po promarněných příležitostech a starých křivdách, ale vyznívá pozitivně až hojivě. Spíše než nastraženým okolnostem totiž postavy čelí obohacující nutnosti setkání se sebou samými. Nacházejí rovnováhu.
Kritikou vysoko hodnocený Pan Bachmann a jeho třída (Herr Bachmann und seine Klasse) je více než dvousetminutový observační dokument Marie Speth. Přináší vhled do práce nekonformního staršího německého učitele působícího v městě Stadtallendorf zatíženém nacistickou minulostí i multikulturní přítomností. Dieter Bachmann, vždy v čepici a obvykle v tričku AC/DC či volných kapsáčích, své žáky z druhého stupně základní školy spíše vychovává a vede životem, než vzdělává. Diskutuje s nimi o jejich problémech, rodinách, povahách. Otevírá jim i své osobní životní zákruty. Balancuje mezi nutnou mírou disciplíny a vstřícností instituce vůči žákům v rané pubertě, rozdílnosti kulturního zázemí a dalším atributům jejich věku i původu. Žáci respektují jeho otevřenost a vstřícnost. Pan Bachmann a jeho třída je tak detailně odpozorovanou pozitivní podívanou, vracející naději v možnosti integrace i školské instituce. Průběh jednoho pololetí umožňující vidět změny u jednotlivých žáků i vývoj vzájemných vztahů ospravedlňuje dlouhou stopáž.
Kvůli rozsahu, observační povaze, zaměření na konkrétní funkce institucí i rytmu rozsáhlých dialogových scén, střídaných intermezzy industriálních krajin, nemůže Pan Bachmann nepřipomenout snímky Fredericka Wisemana. Především jeho poslední Radnici. Wiseman si také vybral pozitivní příklad Bostonu jako demokratické radnice snažící se o změnu věcí veřejných k lepšímu. Patrné jsou ale i rozdíly. Na rozdíl od puristického systematika Wisemana dává Speth filmu rozměr větší intimity. Oba filmy každopádně dokládají potřebu svědčit o znovunalézání smyslu veřejných institucí, a tím pádem perspektivy soužití v současném západním světě.
Osudová setkání
Vyzdvihnout je potřeba také nový film režisérky Céline Sciamma Petite maman, který nakonec odešel bez ceny. Komorní mysteriózní snímek mohl po předcházejícím Portrétu dívky v plamenech působit jako miniatura. Osmiletá Nelly přišla o babičku. Odjíždí s matkou a otcem vyklidit její venkovský dům. Nelly na místě potká stejně starou dívku, ve které pozná svou matku. V lese spolu staví chýši a sdílejí blízkost. Nelly se zrcadlí sama sobě v unikátním okamžiku života, který už se nikdy nebude opakovat. Film je působivý jak díky hereckému výkonu dvojčat Senzových v hlavních rolích, tak především díky důmyslné výstavbě. Skrze odzrcadlený vztah matky a dcery nabízí možnost nahlédnout tajemství života způsobem, který evokuje Vertigo Alfreda Hitchcocka nebo důmyslné literární miniatury Jorgeho Luise Borgese.
Osudovým setkáním, ale pojatým s melancholickým humorem, se zaobíral také film Co vidíme, když se díváme na nebe (Ras vkhedavt, rodesac cas vukurebt?, r. Alexandre Koberidze) přijatý na Berlinale jednak jako dobrá zpráva o životaschopnosti současné gruzínské kinematografie, jednak i jako radostně cinefilní zpracování romantické komedie. Mezi osudovým setkáním ústřední dvojice Lisy a Giorgiho a začátkem jejich vztahu stojí jejich magická fyzická proměna, která jim dlouho brání se poznat. Takřka celý film, rytmizovaný sledováním pouličních psů a mistrovství světa ve fotbale v Kutaisi, gruzínské metropoli melancholie, uplyne v tomto mezičase. Navzdory mnoha osvěžujícím nápadům ale byla stopadesátiminutová stopáž projevem tvůrčí nesoudnosti. A Koberidzeho talent a sklony k poetickému až magickému realismu nakonec nevyzvedla ani porota.
Ve srovnání se jmenovanými filmy se Přirozené světlo (Természetes fény, r. Dénes Nagy), oceněné za režii, mohlo jevit jako film výborně kamerově, světelně a výtvarně provedený, ale poněkud odtažitý. Režisér Nagy dosud natáčel dokumentární snímky na různá témata včetně těch z prostoru bývalého Sovětského svazu. Přirozené světlo je jeho celovečerní debut. Námět našel v části stejnojmenné, mnohem rozsáhlejší knihy Pála Závady. Soustředí se na vztah slabosti a lidských kvalit a na téma viny provázející maďarské vojáky z jednotek pomáhajících nacistické armádě na území SSSR. Režiséra, jak potvrdil v rozhovoru pro server Cineuropa, zajímá atmosféra temnoty, stahující se kolem člověka.
Mlčenlivý desátník Semetka (neherec Ferenc Szabó s výraznou, dosud neznámou tváří) spolu se svou jednotkou „čistí“ nacisty dobytá území od partyzánů. Ve vesnici narazí na místní obyvatele, k nimž se zdráhá být krutý. Jeho jednotka se pak během dalšího přesunu ocitne pod palbou partyzánů a utrpí těžké ztráty. Padne i četař a Semetka jako nový velitel oddílu se se svými muži vrací do vsi. Z ní si s sebou odnáší trvalé trauma. Revizí traumatické části dějin (nacistům pomáhalo sto tisíc maďarských vojáků), pomalým tempem, odpudivostí bahnitého prostředí i užitím sledovacích záběrů s kamerou namířenou do týla postav může snímek vzdáleně upomenout na Saulova syna nebo na filmy Bély Tarra. Pasivní, nerozhodný nebo slabý (?) hrdina Semetka ale reprezentuje jiná dilemata a Nagy jiný režijní přístup.
Policejní film (Una película de policías) mexického režiséra Alonsa Ruizpalaciose (Stříbrný medvěd za nejlepší scénář za snímek Muzeum v roce 2018) doplnil výběr hlavní soutěže o titul, který kombinuje stylizovaný žánrový jazyk kriminálek a policejních procedurálů s metaúrovní a dokumentární výpovědí o neutěšených pracovních podmínkách mexické policie. Film získal Stříbrného medvěda za umělecký přínos pro střihače Yibrána Asuada, vyjadřující respekt k tomu, jak Policejní film jednotlivé zmíněné polohy kombinuje.
Zacyklený Fliegauf
Berlínská hlavní soutěž se vyhnula vysloveným zklamáním. Nicméně mezi podprůměrné tituly patřil například formálně nápaditý, ale nevyvážený Memory Box (r. Joana Hadjithomas a Khalil Joreige). Ten se vracel k libanonské občanské válce s místy poněkud banálním, sentimentálně pojatým průzkumem paměti. Anebo Les – vidím tě všude (Rengeteg – mindenhol látlak), u kterého není jasné, proč se maďarský režisér Benedek Fliegauf vrací k tématům i stylu svého debutu Houština (Rengeteg, 2003). Povídky plné traumatických konverzací jsou druhořadé ve srovnání s autorovými vrcholnými filmy od Dealera (2004) po Je to jen vítr (2012). Cykličnost vyprávění epizod, naznačující zacyklenost vztahů, je jen povrchní. Les – vidím tě všude ústí do mozaiky tragických neporozumění, ale nemá větší vypovídací hodnotu nad rámec zprávy o stavu Fliegaufovy mysli.
Letošní Berlinale dokázalo nabídnout nad očekávaní různorodý program a silné tituly. Nabízí se tak úvaha, jestli byl ročník větším přelomem v dějinách přehlídky. Využije Berlinale vysoko hodnoceného ročníku k tomu, aby výrazně posílilo svoji úlohu na festivalovém okruhu? Nebo šlo o výjimečný ročník, ve kterém pandemické okolnosti a naděje v letošní vítězství nad koronavirem sehrály pozitivní, ale jednorázovou roli?