Vidět, co nevidíme / Tereza Stehlíková

Tvorbu v zahraničí úspěšné vizuální umělkyně Terezy Stehlíkové lze zařadit jen obtížně. A to nejen proto, že je tato v Londýně žijící a tvořící autorka v Česku téměř neznámá – svou práci zde představila teprve loni. V britské metropoli, kam odešla s rodiči v patnácti letech, vystudovala ilustraci a animaci na Central Saint Martins a autorskou tvorbu na Royal College of Art, kde si udělala také doktorát a nyní se věnuje uměleckému výzkumu o taktilních možnostech audiovizuálních médií i o jejich schopnosti zachytit a evokovat paměť.

Těmito tématy se zabývá i ve své tvorbě rozkročené mezi performance, galerijní instalace a krátké filmové eseje. Podobně jako u surrealistů se v její tvorbě mísí vnitřní svět s vnějším do podoby imaginárních krajin, jež oživují dětské vzpomínky. Stehlíková přiznává zásadní ovlivnění tvorbou Jana Švankmajera a zabývá se i podobnými tématy jako on: jídlo, taktilita a hmat, zásadní role dětství a paměti i inklinace k velkým detailům a strukturám předmětů. V jejích filmech však nenajdeme typicky švankmajerovský prvek subverzivního humoru a existenciálního šklebu, ani zálibu v loutkách či naraci. Stehlíkové snové eseje připomínají snad nejvíce avantgardní snímky Germaine Dulac, mottem jejíž tvorby je: „Film je oko pohlížející...