Glamour estetika a žánrová transgrese / Noční zvířata

11. 3. 2017 / Janis Prášil
kritika

Ikona módního průmyslu Tom Ford přichází po devítileté pauze se svou druhou celovečerní režií Noční zvířata. V adaptaci románu Austina Wrighta Tom and Susan překvapuje sofistikovaným vyprávěním a neobvyklým žánrovým spojením. Příběh o galerijní kurátorce, která čte scénář krutého příběhu z amerického jihu a zároveň vzpomíná na nevydařený vztah se svým exmanželem, představuje dějové linky s odlišným stylem, žánrovým pojetím i způsobem herectví. Ve snímku se tak v neobvyklé kombinaci potkává minulost a přítomnost, různé varianty fikce, či melodrama a thriller s westernovými prvky.

Ze žánru melodramatu Ford vycházel už v debutu Single Man. Příběh o profesorovi, který se vyrovnává se smrtí svého partnera, ještě nevyniká novátorským přístupem k žánru nebo vyprávěni, ale fascinuje originálním stylistickým ztvárněním, jež nalézá mimo jiné inspiraci v poetice Wonga Kar-waie. Noční zvířata dokazují, že Fordovi se daří i na poli thrilleru.

Kultivovaná krása Amy Adams korunuje centrální postavu melodramatické dějové linky Susan, jejíž emočně vyprahlý svět nalézá vizuální ztvárnění v odosobněných interiérech luxusního bytu nebo ve výstavních síních s moderním uměním v Los Angeles. Při čtení scénáře se v mysli hrdinky otevírá příběh v příběhu a melodrama přechází do polohy thrilleru o nočním přepadení rodiny skupinou násilníků na dálnici hluboko v texaské poušti. Proces čtení se stává přepínačem mezi dvěma fikčními světy, klasickým melodramatem ve stylu Douglase Sirka a drsným světem peckinpahovských krvavých duelů, což se odráží v přechodu k silně typizovaným postavám a expresivnějšímu herectví. Jake Gyllenhaal exceluje ve své dramatické poloze v obou příběhových rovinách, coby Susanin expřítel a zároveň jako postava otce, která bojuje o záchranu své rodiny. Obě mužské postavy mají společný základ, představují zlomené jedince hnané bezmocí, vztekem a touhou po pomstě. Svou plastičností se jeho role liší od modelových postav charismatického detektiva a zástupce absolutní spravedlnosti, který potírá esenciální zlo v podobě nočních útočníků. Jako představitel jednoho z agresorů prozkoumává své herecké rozpětí přesvědčivý Karl Glusman, jenž si vydobyl svou reputaci již hlavní rolí v Love Gaspara Noého.

Přestože Ford v obou dějových linkách využívá čitelná žánrová schémata a dva na venek autonomní příběhy odděluje různým stylistickým pojetím, zároveň dovoluje, aby se obě dějové roviny vzájemně prostupovaly a ovlivňovaly nejen z hlediska žánru, ale i vývoje postav. Způsob jakým spolu obě linie komunikují, dokazuje promyšlenost struktury Nočních zvířat. Konvence žánru melodramatu jsou podvraceny tím, že jde nejen o pohled do citového světa hrdinky, ale též o příběh velkolepé pomsty, zatímco thrillerová linka oplývá neobvykle prokreslenou psychologií postav s nepředvídatelným chováním a nevyváženou pozicí dobra a zla. Svět kultivovaný a citově distancovaný se potkává se světem drásavých emocí a extrémního násilí.

Dokladem komplexnosti žánrově různorodého a narativně sofistikovaného snímku je nezapomenutelná uhrančivá a provokativní úvodní sekvence s nahými otylými roztleskávačkami. Zpomalené pohyby obnažených těl tančících za zvuku melancholické hudby ukazují na snahu šokovat lidskou fyziognomií, která je pravým opakem ideální krásy známé z módního průmyslu. Tělesnost, krutost a umění jsou motivy, kterými Ford znepokojuje podobně jako Nicolas Winding Refn ve zmiňovaném Neon Demon. Takovýto úvod Nočních zvířat se může zpočátku jevit samoúčelně, když pak vyprávění tento motiv opouští. Ale ukáže se, že ženské postavy rubensovských tvarů mají propojující funkci a prostupují oběma příběhy jako umělecké exponáty v galerii a návštěvnice baru. Způsob prolínání fikčních světů, z nichž jeden je metaforou na ten druhý, prostřednictvím dvojrole, sdílení vedlejších postav, či práce se symboly a tématem nespavosti hrdinky, ke které odkazuje již samotný název snímku, připomíná exkurzy Davida Lynche do iracionálního a bizarního světa podvědomí. Ford má však na rozdíl od něj zájem především o katarzi psychických traumat, kterou zprostředkovává skrz sofistikovanou naraci a přetváření různých inspiračních zdrojů do originálního režijního pojetí.

 

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Film a hudba

109 / únor 2017
Více