Zase jednou zpívat a tančit... / Současnost amerických filmových muzikálů

Vývoj amerického filmového muzikálu už mnoho let probíhá v jakýchsi nepředvídatelných křivkách. Čas od času se objeví snímek, který vyvolá všeobecné nadšení a rozvíří diskuze o oživení žánru, jenž v současné produkci rozhodně nepatří mezi nejzastoupenější. Situace se pak na čas znovu uklidní, dokud nevznikne další muzikál, který mezi diváky i kritiky získá status události. Zdá se, že koncem roku 2016, kdy měl premiéru film La La Land, se pomyslná vývojová křivka muzikálu opět vyšplhala k výšinám. Nejnovější snímek režiséra Damiena Chazelle může být dobrou záminkou k zamyšlení nad aktuálním stavem tohoto kdysi špičkového hollywoodského žánru.

Filmový muzikál byl jako žánr odjakživa spojen se sbíháním reality a fantazie a také s motivem únikovosti. Hudebně-taneční složka zde fungovala na úkor realistického vyprávění, vzdalovala postavy (a diváky) jejich běžnému životu a všední přítomnosti. Vnitřní emoční realita, jež nacházela metaforické vyjádření v hudbě a tanci, přitom  bývala sdružena s „normálním“ vnějším světem. Právě mísení stylizovaných okamžiků písně a tance s obyčejnou realitou tvoří i dnes základní strukturu mnoha muzikálů. Pro takové mísení se v dějinách žánru vyvinuly různé přístupy. Například Gene Kelly, interpret a režisér...