Dokumenty na maloměstě / Několik příkladů ze současné praxe jednosálových kin
Během posledních tří let výrazně vzrostl vlivem digitalizace počet dokumentárních filmů v české distribuci. Ve velkých městech dostávají dokumenty vcelku pravidelný prostor v programech artových kin. Soustavnější uvádění dokumentárních filmů v jednosálových kinech na menších městech je ale stále spíše vzácností. Přesto taková praxe existuje a některým kinařům se ji daří rozvíjet – pokud s dokumenty v programu a s diváky svého kina umějí náležitě pracovat.
S nástupem digitalizace se o změnách v oblasti promítání a provozu kin hovořilo jako o problémech s širokým dopadem. Kina musela projít náročnými úpravami, aby naplnila standardy nezbytné pro digitální projekci. Za odměnu se před kinaři rozevřela rozsáhlá paleta filmů z distribuční nabídky, z níž si mohli vybrat jakýkoli titul. Cesta do kin se s poklesem nákladů na výrobu digitálních kopií více otevřela také tvůrcům. Vše nasvědčovalo tomu, že se na velké plátno dostane více snímků, programy budou pestřejší a nabídnou i dosud opomíjené typy filmů či netradiční žánry.
Podobný vývoj potkal i domácí dokumentární filmy. Zatímco v roce 2015 se v kinech objevilo patnáct celovečerních českých dokumentů, ještě před rokem 2008 nebyl takový počet vůbec myslitelný. Určitá vzpruha přišla v roce 2004, kdy se distributoři poprvé rozhodli šířit filmy i na DVD. Až do roku 2009 bylo výhradně na tomto nosiči uváděno několik dokumentů. Tím se však dokumentární snímky dostaly spíše na druhou distribuční kolej, protože je mohla hrát pouze kina, která kromě klasické promítačky vlastnila i videoprojektor. Případně bylo možné tyto dokumenty zhlédnout v některých alternativních prostorech technicky vybavených pro potřeby DVD promítání.
V roce 2010 vznikly první české dokumenty distribuované na formátu DCP, a mohly tak být ve větším množství programovány v čerstvě digitalizovaných „áčkových“ kinech. Na DCP bylo dostupných devět titulů, tedy téměř trojnásobek českých dokumentů v minulých letech šířených na 35 mm kopiích (od roku 1992 se jen málokdy podařilo prosadit do kin více než 3 domácí dokumenty na filmovém pásu). Od té doby se v distribuční nabídce objevuje na DCP formátu v průměru patnáct českých dokumentů ročně (dosavadní rekord spadá do roku 2014 s devatenácti tituly)./1 S nástupem digitalizace se tedy katalogy distributorů výrazně rozrůstají o české dokumenty. Otázkou však zůstává, zda se navyšuje také počet diváků, kteří je sledují.
Není žádným překvapením, že nejvyšší návštěvnost zaznamenávají české dokumenty zejména v předních artových kinech v Praze nebo v Brně, které do svých programů zařazují velkou část tuzemské dokumentární produkce, včetně například dvou nejúspěšnějších dokumentů roku 2015. Ačkoli snímky Mallory a Cesta vzhůru uvedlo i několik multikin, největšího ohlasu se dočkaly v kinech Světozor, Bio Oko, Aero, Lucerna či Scala. V sestavování programu se tato kina spíše vymezují vůči mainstreamové nabídce větších kin a z této pozice se těší i pravidelné návštěvnosti specifické skupiny diváků. Tato situace ovšem není pro ostatní česká jednosálová kina typická.
Digitalizace jako výzva
V roce 2015 disponovala česká multikina celkem 229 digitalizovanými sály. Zbytek distribuční sítě tvořilo 209 jednosálových kin, tedy bezmála polovina celkového součtu. Nepočítáme-li několik zmiňovaných artových kin ve velkých městech, stále na domácím trhu zbývá nezanedbatelné množství digitalizovaných kin, která mohou promítat dokumenty a nejsou vystavena přímé konkurenci multikin. Tyto podniky mají hned několik společných rysů. Nemohou se opřít o jednu cílovou diváckou skupinu a ve svém programu se tudíž nespecializují na určitý druh filmů. Většinou nabízejí pestrou skladbu titulů různých žánrů a jejich dramaturgové se nemusejí nutně vymezovat vůči konkurenci. Po digitalizaci je nesvazuje dříve omezený počet filmových kopií, který příliš neumožňoval kalkulovat s opakovanými projekcemi v případě diváckého úspěchu. Dané kino si vždy nemohlo určovat ani ideální datum pro uvedení konkrétního filmu – vše záviselo na dostupnosti kopie.
S digitalizací tak dramaturgové získali relativní volnost v sestavování programu. Zároveň však byli postaveni před zásadní otázku: jakým směrem by se měl filmový program ubírat? Většina kin, která se rozhodla pro digitalizaci, si přitom rovnou pořídila zařízení pro stereoskopickou projekci. Kinaři nejenže mohou promítat komerční tituly hned od jejich premiéry, přidávají k nim navíc i divácky stále atraktivní projekce ve 3D. Součástí programů se nově stává i alternativní obsah typu živých operních či divadelních přenosů nebo třeba fotbalových utkání. Další možnost představují nezávislé nebo artové filmy a jiné typy periferní tvorby. I v nové éře se tedy dramaturgové musejí snažit optimálně vyvážit tyto varianty a promýšlet strategie uvádění vybraných filmů.
Mezi jednosálovými kiny samozřejmě existují rozdíly, související s pozicí kina v kulturním prostoru města nebo s jeho velikostí. Různé spádové oblasti a velká města, kam se předtím 35 mm kopie dostávaly dříve, se dnes mohou spoléhat na širší diváckou základnu, která je zvyklá tato kina navštěvovat. S větším počtem obyvatel se navíc zvyšuje rozmanitost diváckých skupin se zájmem o různé typy filmů.
Situace v menších městech byla o poznání jiná. Filmy se do tamějších kin dostávaly s výrazným zpožděním, čímž se zmenšovala i divácká základna. Mizerné výsledky návštěvnosti neuspokojovaly městské zastupitele, a když se je podařilo přesvědčit k investici do digitalizace, jejich tlak na lepší výsledky byl v nové etapě o to silnější.
Nejdůležitější osobou bývá v těchto kinech jediný člověk, který souběžně řeší provozní a ekonomické záležitosti, komunikuje s městem a zároveň funguje jako dramaturg. Vedoucí takového kina pracuje s finančním plánem vymezeným z rozpočtu města a mnohdy se zavazuje k určité výši příjmů, jichž se snaží během roku dosáhnout. Při velkém výčtu povinností vedoucího kina se výrazně rozšířily i jeho dramaturgické možnosti při sestavování programu. Přes zvýšenou odpovědnost vůči městu se musí snažit upoutat nové divácké skupiny, které neměly ve zvyku chodit do kina. Pro lepší představu o aktuální situaci můžeme nahlédnout do praxe tří domácích kin. Každé z nich reprezentuje typově odlišné zařízení v menších městech a pokouší se do programu zařazovat také dokumentární filmy./2
Nekonečný boj s návštěvností
Kino v Novém Bydžově zastupuje skupinu digitalizovaných kin v menších městech, jejichž primární funkcí nejsou pouze filmová představení. Dnešní kino se nachází v budově Jiráskova divadla, takže v hlavním sále probíhají divadelní i filmová představení. Kino má navíc od města nastavené poměrně striktní podmínky, a proto se snaží uvádět především komerční filmy s potenciálem vysoké návštěvnosti. Právě návštěvnost představuje podle vedoucího kina Petra Kruliše zásadní kritérium programové skladby. Kino využívá výhody digitalizace, která umožnila 3D projekce a promítání filmů v jejich premiérovém týdnu. Preferovanými žánry jsou filmy pro děti, komedie, hudební filmy a horory, jež lákají nejvíce diváků. Tato strategie vyplývá z podmínek, které určuje město jako provozovatel podniku. Vedoucí kina se musí snažit každoročně naplnit minimální výši příjmů, přičemž město si navíc vyhradilo podmínku minimálního počtu šesti diváků pro konání projekce. Na obsahovou různorodost se kino ve svém programu příliš nespoléhá. V případě diváckého úspěchu však neváhá přidávat další projekce propagované na sociálních sítích a internetu.
Přes důraz na divácky úspěšné filmy se v programu kina objevují i dokumenty, i když v dramaturgii nemají pevné místo ani žádný pravidelný cyklus. V roce 2014 uvádělo kino až na jednu výjimku pouze české dokumenty, z nichž tituly jako Století Miroslava Zikmunda, Trabantem do posledního dechu nebo Ztracen 45 dokonce reprízovalo. Z hlediska tematického zaměření se jednalo hlavně o dokumentární portréty veřejně známých osobností jako Olga Havlová, Václav Havel, Věra Čáslavská nebo Miroslav Zikmund, které jsou díky obecnému povědomí o známých lidech pro publikum předem čitelné.
Ačkoli je pro Jiráskovo divadlo rozhodující návštěvnost, s konkrétními diváckými skupinami pracuje ve svém programu pouze minimálně. Jedinými pravidelnými cykly jsou projekce pro seniory, promítání hororů a thrillerů pro mladé diváky nazvané Noční kino a nově zavedený cyklus Bydžovské filmové delikatesy zaměřený na starší nebo artová díla. Hlavní rozdíl mezi divadelními a filmovými představeními spočívá dle Petra Kruliše v reakcích publika: „Po filmu se lidi zvednou, většinou se netleská, odejdou a teprve z nějakých pozdějších reakcí v šatně, nebo druhý den ve městě, člověk pozná, jestli byli spokojení. U divadelních představení je to trošku jinak, protože tím potleskem a ohlasem okamžitě člověk vidí, jak lidé reagují, jestli se jim to líbilo, nebo nelíbilo.“ Přesto kino nijak nepracuje například s diskuzemi po filmech, případně s jakýmkoli jiným aktivním zapojením návštěvníků.
Znát své diváky
Příkladem jiného přístupu a také jiného typu podniku je Kino 70 v Dobrušce, které po digitalizaci rozšířilo pole své působnosti a proměnilo se v multifunkční centrum. Nové prostory jsou využívány pro výstavy, koncerty nebo divadelní představení. Kino funguje od roku 1969 a ještě donedávna se zde mohly promítat i 70 mm filmové kopie. V kulturním prostoru města jde tedy o pokračování určité tradice. Vedoucí kina a rovněž dramaturg Pavel Štěpán člení programové schéma do několika bloků na základě návštěvnosti. Pátek, sobotu a neděli vyhrazuje pro divácky atraktivní tituly, zatímco ve středu a čtvrtek nabízí filmy pro náročnější. Snímky, které se osvědčily, kino pouze nereprízuje, ale během léta je využívá také v letním kině. Vedoucí kina i v tomto případě pociťuje tlak ze strany města na příjmy. Pokud však návštěvnost dlouhodobě neklesá, snaží se Štěpán zařazovat do programu i filmy, jež nemají potenciál vyloženě vysoké návštěvnosti.
Do programu bylo v roce 2014 vybráno celkem šestnáct dokumentárních filmů, promítaných až na výjimky ve středu nebo ve čtvrtek. Jednalo se hlavně o české (případně slovenské) dokumenty z aktuální distribuční nabídky, pouze pět titulů bylo zahraničních. Žádný z těchto dokumentů se v programu neobjevil vícekrát za měsíc a jejich volbu spoluurčovaly zájmy různých typů diváků. Mezi specifické divácké skupiny patří návštěvníci z okolních měst, dále diváci se zájmem o cestopisnou tematiku nebo skupina spjatá s místním náboženským společenstvím Církve bratrské. Například příznivcům cestovatelských dokumentů nabízí kino každoročně desetidenní Mezinárodní festival outdoorových filmů.
Publikum dokumentární tvorby definuje Pavel Štěpán jako omezenou množinu lidí, která se jednoduše nerozšíří tím, že dokumentu vyhradí hlavní promítací čas: „Nemůžete si myslet, že když dáte dokument v sobotu večer, že na něj přijde 300 lidí. Že by lepší den pomohl natolik, že by to převýšilo návštěvnost, která by byla ve středu.“ Coby rozhodující motiv pro zhlédnutí dokumentu uvádí vlastní divákův zájem, který ho přesvědčí k návštěvě kina i mimo hlavní promítací časy. Divákův zájem má podle dramaturga i pozitivní vliv na samotné hodnocení dokumentu a eliminaci potenciálního zklamání z konkrétního titulu: „Lidi už jsou připravení, na co jdou. Když už na dokument vyrazí, jsou spokojení. U některých hraných filmů se stává, že jsou diváci zklamaní. Dokument podle mě tímto ohrožený není.“ Z hlediska reprízovaných titulů lze v Dobrušce za divácky atraktivní filmy považovat opět biografické dokumenty (Magický hlas rebelky, 2014 nebo Olga, 2014) či populárně cestopisné snímky (Trabantem až na konec světa).
Mít své publikum jisté
Pro kino Jitřenka v Semilech znamenala digitalizace pokus o nový začátek. Ačkoli budova kina stojí ve městě již od roku 1920, kvůli nevyhovujícímu technickému vybavení byla od roku 2004 uzavřená. Až závěrem roku 2010 se podařilo kino revitalizovat a znovu otevřít. Jitřenka je dnes členem evropské sítě kin Europa Cinemas, což ji zavazuje k uvádění určitého procenta evropských filmů a k důkladnější práci s publikem. Vedoucí a dramaturg kina Ondřej Šír se i proto při sestavování programu pokouší zaměřovat na více diváckých skupin, jimž nabízí specifické cykly.
Svůj dramaturgický přístup nazývá „pilířovou dramaturgií,“ která čerpá z filozofie sítě Europa Cinemas a v akademickém prostředí ji rovněž zastávají Laurent Creton nebo Ian Christie. Podle této strategie se publikum skládá z několika skupin, s nimiž musí dramaturg pracovat. Nemůže totiž sestavit program, který by vyhovoval celému spektru publika. Způsob, jak přesvědčit co nejvíce diváků z tohoto spektra, aby se do kina vraceli, je uvádět pravidelný program pro určité cílové skupiny. Právě diváci, jež se do kina opakovaně vrací, vytváří pomyslný pilíř a dramaturg na nich může stavět při plánování dalšího programu. Mezi programové cykly kina Jitřenka náleží například filmový klub, Kino dětem (krátké nebo dětské filmy následované dílnou pro děti) nebo Bio senior. Mezi netradiční filmové cykly se řadí například festival Fokus (multižánrový festival spojující hudební vystoupení, přednášky a filmové projekce) nebo Levné léto v kině (středeční projekce pro děti s rodiči).
Řešení, jak v programu alespoň jednou za měsíc uvádět dokumentární film, představuje filmový klub: „Dokumenty jsou součástí filmového klubu, který je navázaný na školu, takže se stávají tématem výuky. Je to zároveň prostor pro mediální výchovu. A je propagovaný osobnostně. Smyslem není vytisknout spoustu plakátů a rozházet je po městě. Dva stěžejní a u studentů oblíbení učitelé studentům vysvětlí, že na film prostě musí jít,“doplňuje výhody i v rovině propagace Šír. Projekce filmového klubu navíc obohacují diskuze nad zhlédnutými snímky. Dokumenty vybírá dramaturg podle konkrétních témat a určité kontroverze, kterou může vyvolat diskuze s pozvanými hosty.
Mimo filmový klub promítalo kino Jitřenka i několik dokumentů v rámci tematických akcí typu Vzpomínkový večer na Václava Havla s filmy Občan Havel (2007) a Život podle Václava Havla(2014). V kině se uskutečnila také projekce slovenského koprodukčního filmu Sametoví teroristé (2013), který přijela představit delegace tvůrců. V klasických promítacích časech se hrály divácky úspěšné dokumenty jako Magický hlas rebelky nebo Trabantem až na konec světa, které se dočkaly i opakovaného uvedení.
Břímě správné propagace
Ať už se malá kina snaží uvádět pouze divácky atraktivní tituly jako v Novém Bydžově, přizpůsobují program na míru konkrétním diváckým skupinám jako v Dobrušce, nebo po vzoru Semil nabízejí širší škálu programů pro různé divácké skupiny, ve všech případech je nutné věnovat se detailně i komunikaci s diváky. Uvedení filmu v premiéře často vyžaduje, aby se kinaři sami podíleli na propagaci, protože o daném snímku tou dobou ještě nemusí být tolik slyšet. Na příkladech dokumentů promítaných ve vybraných kinech můžeme jasně vidět, že mezi nejúspěšnější tituly patří ty, které se zabývají veřejně známými osobnostmi nebo mají celorepublikově silné PR jako Trabantem až na konec světa. Pro ostatní typy dokumentů, u nichž nefungují samopropagační strategie, je důležité dobře komunikovat téma filmu, které podle dramaturgů rozhoduje u diváků dokumentární tvorby nejvíce.
Stejně jako je při přípravě programu nutné uvažovat o různých cílových segmentech, ani v propagaci již nelze spoléhat na jednu univerzální cestu, kudy proudí informace ke všem skupinám. Zmiňovaná kina stále připravují programy s měsíční frekvencí. Často tak činí v závislosti na tisku programových letáků nebo inzerci v lokálních tištěných médiích, která zejména na menších městech představují zásadní propagační kanál. Taková propagace však nijak nezohledňuje skutečnost, že novinky se dostávají odlišně k mladým lidem, k rodičům s dětmi nebo k seniorům. Navíc tento způsob komunikace zabraňuje kinům v operativnějším přidávání projekcí divácky úspěšných titulů. V případě dokumentů však zároveň nelze vsadit na pouhou taktiku častějšího uvádění. Je třeba hledat příležitosti pro pořádání pravidelných projekcí a nalézt cestu, jak diváky zapojit aktivněji od samotného výběru filmu až po zážitek z promítání.
Poznámky:
1/ Data pocházejí z přehledu premiér Unie filmových distributorů z let 2006 až 2015.
2/ Text vychází z mé bakalářské práce věnované uvádění dokumentárních filmů v jednosálových kinech. Důležitými kritérii pro výběr kin byla velikost města (mezi 4000 a 12 000 obyvateli), počet uvedených dokumentárních filmů v roce 2014 a vzdálenost od nejbližšího multikina (do 30 km). S vybranými dramaturgy kin byly následně provedeny polostrukturované rozhovory.
foto: Cesta vzhůru (r. David Čálek, ČR, 2015).