Každá ponožka se počítá / Lichožrouti
O tom, že filmoví Lichožrouti nejsou tak vtipní a důmyslní jako původní kniha Pavla Šruta, ani že nedosahují animační přesvědčivosti a scenáristické promyšlenosti špičkových projektů Disneyho a Pixarů, není pochyb. Na druhou stranu by asi málokdo tvrdil, že tvůrci vytvořili totální paskvil ve stylu Kozího příběhu. Lichožrouti navíc v premiérovém týdnu ovládli domácí návštěvnost a směřují k tomu stát se významným lokálním hitem.
Nejde zkrátka o průlomový a stoprocentně přesvědčivý domácí animák, ale spíš o snímek, kterému nelze upřít řadu malých dílčích vítězství a posunů. Vzhledem k tomu, jak komplikovaná je pozice českého animovaného filmu a jak obtížné je snažit se prorazit na trh filmů s takhle zavedenou konkurencí a tak náročným natáčecím procesem, to není málo.
Filmu režisérky Galiny Miklínové můžeme vyčítat, že nemá silné postavy ani výrazné rámující téma, že selhává vypravěčsky, protože děj sestává prakticky jen z poněkud chaotických manévrů, kde se skupinky postav přesouvají bez ladu a skladu z jedné lokace na druhou a zase zpátky, nebo že příliš nevytěžuje potenciál pletených potvůrek pojídajících ponožky. Rezervy má určitě zdejší reprezentace Prahy, která vypadá trochu jako ze znělky seriálu Ulice. Animačně film snese srovnání spíš s druholigovými animáky jako malajští Žraloci na s(o)uši nebo belgické Sammyho dobrodružství. Zároveň je to ale vzhledem k možnostem mimořádně dobře promyšlený a jak se ukázalo i životaschopný projekt.
Lichožrouti staví na prověřené a úspěšné literární předloze, ze které přebírají především základní design postav a jejich mytologii. Na tomhle základu budují koncepci, která dovedně kombinuje parametry globální mainstreamové digitální animace pro celou rodinu a lokální animátorské tradice, která má ve světě specifické renomé. Film nemá zapotřebí oslovovat dospělé nebo dospívající publikum popkulturními aluzemi nebo hláškami. Namísto toho pracuje s českou tradicí, zejména s tou večerníčkovou, v níž daleko podstatnější byly odkazy k všednímu životu než k popkultuře. Mytologie lichožroutů, která je založená na tom, že kradou lidem vždy jen jednu ponožku z páru a těmi se živí, nebo velmi konkrétní kulisy okolí Tančícího domu navazují na přesně tuhle tradici. Naopak dost rozporuplný je způsob, jakým tvůrci do příběhu dostávají prvky gangsterky. Jednak tahle linie nevede k žádnému vyústění, které by vyneslo nějaký etický soud nad mafiánským hromaděním majetku hrdinova strýčka nebo nad gangsterským kodexem, jenž omlouvá loupeže tím, že se uloupí jen jedna ponožka z páru. Hlavně ale Lichožrouti proti sobě staví dvě nesourodé skupiny, které se žánrově i fakticky vlastně dost míjejí, totiž organizovanou zločinnou organizaci versus gang pouličních sígrů.
Z české animační tradice vychází také fascinace materiální kvalitou věcí. Textury reálných povrchů, loutek, látek, skla nebo starých oprýskaných předmětů provokují taktilní imaginaci diváků ve filmech dlouhé linie autorských osobností od Trnky a Týrlové až po Švankmajera a Bartu. Lichožrouti jsou animovaní digitálně, což ovšem paradoxně nevedlo k potlačení „hmatovosti“ povrchů, ale naopak jejímu umocnění. Vláknitý povrch a pletená struktura těl lichožroutů jsou vyvedené s hyperrealistickou pečlivostí, která zároveň pomáhá nastavit vztah diváka k postavám. Kladné postavy jsou roztomile měkké nebo pečlivě strukturované, zatímco záporáci vypelichaní, vytahaní a podobně. Tenhle faktor je obzvlášť důležitý kvůli propojení současné komerční animace s hračkářským průmyslem. Nejde jen o to, že se figurky lichožroutů mohou stát žádáným hračkářským artiklem. Podstatnější je, že výrobci hraček i animovaných filmů oslovují děti hlavně podle fyzicky výrazných snadno rozeznatelných postaviček-maskotů reprezentujících celý produkt.
Právě to je potřeba na filmových Lichožroutech ocenit. Jejich tvůrci jako by si dobře uvědomovali existenci konvencí, které formují typ filmů, jaký chtějí točit. A jako by chápali, že tyto konvence není možné povýšeně ignorovat, ale je nutné s nimi vyjednávat, vytvářet kompromisy, mírně je posouvat novými směry. Je to pohyb po lovišti, kde se každá ponožka počítá a kde podstatné je každé malé, dílčí vítězství.