Partnerská krize pro frankofily / Můj král

21. 9. 2016 / Kamila Dolotina
kritika

Když se Bergman ve Scénách z manželského života nořil do ztrouchnivělých vláken letitých vztahů a s neúprosnou přesností nahmatával bolavá místa zdánlivě ideálního soužití, vycházel ze statisticky standardního středostavovského manželství a pokryl komplexní škálu emocí a etap rozkladu, kterými partnerství prochází. To potvrdil nejen padesáti procentní nárůst rozvodovosti ve Švédsku záhy po uvedení, ale i prostý fakt, že i po čtyřiceti letech naléhavost filmu nijak nezkorodovala.

I francouzská herečka, scenáristka a režisérka Maïwenn vykresluje v Mém králi desetiletý příběh manželství (zde ovšem v líbivě lifestylovém prostředí buržoazní smetánky), které provází neustálý kolotoč sbližování, rozchodů, nových začátků a starých trablů, ale namísto analytických sond se opájí exhibicionistickými kreacemi neodolatelného svůdce Georgia (Vincent Cassel) a jeho čím dál labilnější partnerky Tony (Emmanuelle Bercot) bez viditelné snahy vyjádřit se k čemukoli, co přesahuje jejich partikulární osud.

Setkání v baru, Georgiova opojná podmanivost, dojemně něžná vyznání u žehlicího prkna, život jako věčná párty, která končí hořkou kocovinou právě ve chvíli, kdy se nezávazné partnerství překlápí do etapy vyžadující zodpovědnost. Tak si Tony postupně vybavuje svůj život, když prochází rehabilitací po těžkém zranění kolena. Úraz na lyžích jako vyvrcholení vleklé vztahové a osobnostní krize ji přiměje na předcházející události vzpomínat, ovšem soudě podle finálního zpytavě-zamilovaného pohledu na svého ex, ne tak už reflektovat.

Ač se jako hlavní motiv filmu jeví závislost, nedočkáme se její hlubší analýzy. Maïwenn ji pojímá jako danost v charakteru všech členů milostného trojúhelníku, kterou nejsou schopni překonat. Druhotně se pak stejné téma otiskuje i do skladby snímku. Amfetaminová jízda první hodiny nadopovaná euforickými stavy okouzlujícího bonvivána se v druhé polovině filmu promění v únavné repetitivní kolapsy vyvolané Georgiovou abstinencí. Emoční zlom filmu je v dramaturgickém ohledu důkazem autorské nevyzrálosti spočívající jak v nedostatku motivací postav, tak i mizivé tvůrčí invenci. Režisérka, jejíž energie se cele soustředí na jedinečně autentickou interakci protagonistů (proto poprvé ve svém filmu nehraje), v narativní struktuře na experimenty rezignuje. Vzpomínky „nakrájené“ mezi scény rehabilitačního procesu jsou seřazeny chronologicky, jejich výskyt není podmíněn situační asociací, ani se v nich oproti současnosti nemění perspektiva. V první půli snímku vytváří kontrast hrdinčiny fyzické nemohoucnosti po pádu osobitou tenzi s idylou jejího začínajícího románku, která ovšem mizí do prázdna ve druhé polovině filmu, kde se hrdinčina fyzička zlepšuje a partnerský vztah naopak upadá do psychicky traumatizující zkušenosti, z níž se Tony nedokáže vymanit.

Živelnost hlavních hrdinů daná širokou škálou polárních emocí, tělesné intimity, proměnami napříč desetiletím a koňské dávky improvizace umožňuje Casselovi i Bercot (cena za ženskou roli v Cannes) vymodelovat z postav třírozměrné bytosti. Jenže právě v nejsilnějším aspektu filmu jde proti jejich snaze režisérčina nedůslednost. Z děje ani charakteru postav nijak nevyplývá, proč se Georgio rozhodl zachraňovat expřítelkyni za cenu ztráty vytouženého syna. Tonina kariéra (akcentovaná v prvních verzích filmu) je navzdory štědré stopáži osekána natolik, že nevytváří pravděpodobné prostředí, které by hrdinku jakkoli formovalo. Dítě i nový přítel jsou jen torzovité přeludy, které postrádají vlastní nitro. Většina dialogů, které z větší části vznikaly až na scéně, což je znát na jejich spontánním vyznění, ale i na banalitě jejich tvrzení, dokládá intuitivní charakter Maïwennina autorství. Koktejl z prověřených přísad francouzskosti (zálety, gurmánství, smyslnost a elegance) zase sázku na jistotu pro domácí publikum (osm nominací na Cesara), frankofilní nadšence i rozjitřené romantiky, kterých je vždy dost na to, aby zajistili úspěšnou distribuci. Maïwenniným posláním je tak zcela v Georgiově duchu „dělat lidi šťastnými“, což švédský mág rozhodně v úmyslu neměl.

Zpět

Sdílet článek

Zhlédnout film

Edisonline

Článek vyšel v čísle

Fanoušek

105 / červen 2016
Více