Joe D’Amato / Nikdy jsem nepochopil, jaký typ hard-core filmů publikum chce

21. 4. 2016 / Enrico Ghezzi
rozhovor

Joe D'Amato (1936-1999), italský režisér, specialista na populární žánry, začínal ve filmu v 50. letech jako fotograf scény a asistent kamery, odkud se dostal na konci následující dekády k profesi hlavního kameramana. Počátkem 70. let přešel k samostatné režii. Natáčel filmy všech aktuálních populárních žánrů od westernů, přes horory a thrillery až k akčním snímkům či komediím. Na erotické snímky zasazené do rozmanitých žánrů se začal zaměřovat o několik let později. Postupně se začal zaměřovat na explicitní soft-core a později i hard-core filmy. Od roku 1980 působil i jako producent a založil vlastní produkční společnost Filmirage. Hard-core, soft-core a erotika se v jeho filmografii pravidelně střídají s narativními filmy různých populárních žánrů. K hard-core se definitivně přiklonil v druhé půli 90. let, kdy své filmy často zasazoval do různých historických období nebo parafrázoval známé literární předlohy.

 

Kdy jste začal natáčet hard-core filmy?

V Santo Domingu filmem Sesso nero (Černý sex, 1978).

Proč právě Santo Domingo?

Protože je velmi levné, zaplatíte jen letenku a hotel. Navíc má sugestivní prostředí. Všechno ostatní včetně domorodců z Karibiku je zadarmo.

Jak vznikaly hard-core scény s černochy? Byly hodně sestříhané?

Nebyly. Hard-core scény se natáčejí i na základě toho, jestli má muž problémy s erekcí. Pokud nemá, tak se vše odvíjí prakticky samo od sebe. Dojde-li k tomu, že musíme kvůli problémům herce s výkonem změnit celou scénu nebo záběr, zaměříme kameru během natáčení na jiný objekt, záběry sestříháme a nahradíme novými natočenými z jiného úhlu pohledu.

Kdy jste začal natáčet filmy, které měly, řekněme, jiné ambice?

Začínal jsem jako všichni ostatní...

Natáčení filmů, které jste dělal před hard-core snímky, vás neuspokojovalo?

Ne, vůbec ne. Vždy se jednalo pouze o volbu. Nikdo mě k ničemu nenutil. Jako režisér jsem začínal s westerny Un Bounty Killer a Trinità (Nájemný zabiják u Trinityho, 1972) a Scansati... a Trinità arriva Eldorado (Dej si pozor... k Trinitymu přichází Eldorado, 1972), což bylo v období, kdy byl tento žánr v Itálii už u konce. Potom jsem natočil horor La morte ha sorriso all'assassino (Smrt má vražedný úsměv, 1973), válečný film Hrdinové v pekle (Eroi all'inferno, 1974) a nakonec Emanuelle e Françoise, le sorelline (Emanuella a Françoise, sestřičky, 1975), kterým řekněme začala má kariéra režiséra erotických filmů. Předtím jsem vlastně udělal ještě několik filmů ze série o Dekameronu a western Giubbe rosse (Rudé kazajky, 1975). Potom jsem začal natáčet filmy ze série o černé Emanuelle s Laurou Gemser, což bylo přesně to, co jsem chtěl dělat. Nakonec jsem začal točit hard-core filmy.

Proč je u vašich posledních hard-core filmů uveden dvojí pseudonym: „režie: Alexander Borsky, film Joea D'Amata“?

Vysvětlení je jednoduché: jestliže je film zastaven cenzurou, jsou za něj odpovědní administrátor produkční společnosti a režisér. Administrátor se tedy prezentuje zároveň jako režisér Alexander Borsky. Nicméně, abychom oslovili publikum, protože Joe D'Amato je obchodní značka, uvádíme v titulcích filmu zároveň „film Joea D'Amata“. V případě cenzurního zásahu nemá s filmem Joe D'Amato nic společného, snímek je na ministerstvu zaregistrován pod jménem Alexander Borsky. Je tedy obviněn jen jednou pod pseudonymem použitým pro režiséra.

Vaše pravé jméno Aristide Massaccesi tedy používáte jen pro funkci kameramana?

Ano.

Děláte to tedy proto, že je to více...

Protože produkovat filmy tímto způsobem je ekonomicky snazší, urychluje to výrobu a usnadňuje distribuci. A také je to pohodlnější. Mám více zkušeností než jakýkoliv mladý kameraman, protože už tu profesi dělám dvacet let. Pro tento typ filmu navíc nemůžete zaměstnat známého kameramana.

V titulcích sice nejste uvedený, ale dohlížíte i na střih?

Máme svou střižnu a stříháme si filmy sami, přičemž sleduji průběh montáže. Obecně se jedná o filmy určitého typu natáčené za velmi nízké náklady – musíme tedy volit rychlý produkční postup. V Itálii je trh přesycený, je zde velká konkurence amerických a francouzských filmů. Když mluvím s distributory, dovídám se, že klienti nejsou ochotni příliš utrácet. Natáčíme tedy jen na málo metrů, maximum pět tisíc. Během natáčení už musíme myslet na montáž, aby se film nemusel příliš stříhat.

Řídíte i dabing?

Ano, a to zejména proto, abychom ušetřili za režiséra dabingu. Dabing děláme s dobrovolnými dabéry, nespolupracujeme s žádnými produkčními společnostmi, které by mohly být velmi drahé. I na dabing myslíme už během natáčení, abychom ušetřili čas a peníze. Ročně natočíme osm devět titulů tohoto typu. Stojí kolem pětapadesáti miliónů lir a natáčení trvá zhruba deset dní. Řekněme, že se střihem trvá vše dohromady kolem dvou měsíců. Je lepší mít deset filmů v ruce než stříhat jeden a zároveň natáčet další.

Odkud pocházejí herečky?

Většinou z varieté. Víte, že ve Volturnu dělají představení tohoto typu – téměř porno, ženy se ženami – nikdy s muži –, používají umělé faly nebo kovové tyče. Herečky zde obvykle chápou velmi rychle, co mají dělat. Nezáleží na tom, jestli je to černoška nebo Jamajčanka. Sonia Bennett, která vystupuje v kabaretu Corallo, se mnou natočila minimálně šest filmů, včetně snímku Le porno investigatrici (Porno detektivové, 1981).

Pracujete s novými ženskými hvězdami hard-core filmů jako Laura Levi, Françoise Perrot, Sabrina Mastrolorenzi nebo Pauline Teutscher. Která z nich je nejprofesionálnější a nejochotnější točit tento typ filmu?

Velmi ráda tento typ filmu točila Françoise Perrot, ale už tuto profesi opustila. Vydělané peníze investovala do deníku Il Male, pro který pracuje. Natočil jsem s ní alespoň pět filmů. Měla spoustu peněz, takže to dělala jen proto, aby získala zkušenost s natáčením hard-core. Ostatní herečky jsou vesměs stejné. Během tohoto léta jsem natočil dva filmy s Italkami a tři s Francouzkami. Francouzky jsou vynikající profesionálky.

Nemáte tedy s profesí režiséra soft-core a hard-core filmů problémy?

Ne. Bylo by absurdní říkat, že jsem nucen natáčet tento typ filmů. Natáčím soft-core a hard-core filmy, protože je to jedinečný způsob, jak vydělat peníze. S tímto typem filmů vyděláte méně peněz, ale určitě je vyděláte. Však jistě víte, že dělat film je obecně vždy trochu riziko.

Proč je film Voglia di sesso (Sexuální touha, 1981) tak melancholický?

Film je smutný, protože už byl tak pojatý v námětu a scénáři. Ve stejné době jsme udělali v pronajaté vile šest filmů, které byly všechny podobné. Myslím, že tenhle film byl jeden z posledních.

Chtěl jsem se zeptat, jestli...

...jestli jsem ho chtěl tak natočit? Ano, ve skutečnosti to byl i můj záměr. Natočili jsme filmy, z nichž některé byly zábavné a jiné melancholičtější. Děláme to tak i proto, abychom lépe pochopili, co publikum očekává, protože není jasné, jestli chce zábavné, smutné, dramatické nebo komické hard-core filmy. Požadavky publika jsem v tomto ohledu nikdy nepochopil. Absurdní, velmi melancholické hard-core snímky často vydělávají mnohem více peněz než ty komické a naopak. Volili jsme tedy různé žánry, abychom nabídli publiku širší žánrový záběr podívané. Voglia di sesso má velký úspěch, ale nedokážu si vysvětlit proč. Jediná věc, která je pro mě u tohoto typu filmů důležitá, je skutečnost, že ženy musejí být hezké a musí si sexu užívat, zatímco pro muže to neplatí, protože jejich úkolem je ženy maximálně uspokojit. Toto je alespoň jeden z mála možných klíčů k tomu, jak oslovit italské publikum

 

Rozhovor původně otištěný v časopise Filmcritica v roce 1982 pod titulkem Intervista con Aristide Massaccesi byl převzat ze zdroje: Faldini, Franca – Fofi, Goffredo. Sarà eros o sarà porno? In Il cinema italiano d'oggi 1970-1984 raccontato dai suoi protagonisti. Arnoldo Mondadori Editore: Milano, 1984, s. 335-337.

Úryvky vybral a z italštiny přeložil Jan Švábenický.

[foto: Asistenti kamery Joe D'Amato (vlevo) a Claudio Morabito při natáčení filmu Una lunga fila di croci (Dlouhá řada křížů, 1969) Sergia Garroneho. Soukromý archiv archiv Claudia Morabita]

Zpět

Sdílet článek

Článek vyšel v čísle

Nová vlna (ne)známá

91 / leden 2014
Více